čtvrtek 31. srpna 2017

Opožděně - Asie vzdálená blízká

Když jsem přijela do Plzně za studii, měla jsem pocit, že se kolem mě roztrhl pytel s akcemi s japonskou tématikou. Ve chvíli, kdy jsem si začala dělat čas, abych tyto akce mohla navštívit, jako by to všechno najednou přestalo. Kdo si počká, ten se dočká, říká se. Mně se ale čekat nechtělo, a tak jsem i s přítelem vyrazila do Prahy. Tam o takové akce opravdu není nouze, a jedna vyšla i na dobu, kdy jsem měla čas. A tak jsem letos v květnu vyrazila na druhý ročník festivalu Asie vzdálená a blízká. A rovnou s pár dalšími lidmi.

neděle 16. července 2017

Opět do zoo za japonskou kulturou

Návštěva Dnů japonské kultury v plzeňské zoo je pro nás s přítelem už něco jako tradice. Procházíme tam mezi stánky, sledujeme vystoupení a občas tam narazíme i na známé, které jinak nevidíme, jak je rok dlouhý. Přesto jsme letos váhali, zda opět vyrazit. Loňský ročník v nás totiž zanechal velmi rozporuplný pocit. Počasí bylo letos také jako na houpačce a program zůstal opět téměř beze změny. Nakonec jsme nechali rozhodnout přírodu a rozhodli se, že když bude hezky, půjdeme. A ono se hezky udělalo.


neděle 21. května 2017

Když Hollywood píše knihy

V době, kdy jsem zakládala svůj blog, jsem si stanovila několik pravidel. Těmi jsem se při psaní blogu chtěla řídit, více méně bez výjimky.

Jedno z nich (možná dokonce i to úplně první) bylo, že i když občas napíšu nějakou recenzi, nebude můj blog primárně kompilací právě takových recenzí, kritik a doporučení co číst/nečíst, na jaký film jít do kina a kdy se na to vykašlat a radši zůstat doma. Takových blogů existuje v internetovém éteru nespočet (kvalitu teď neřešme) a já se tímhle směrem ubírat nechtěla.

Na to navazovalo další pravidlo: když už se rozhodnu pustit do recenzování čehokoliv, vystříhám se za každou cenu negativního a dílo totálně odsuzujícího a ponižujícího posudku. Na pozadí tohoto pravidla stálo přesvědčení, které mi od malička (někdy i za pomoci mírného násilí) rodiče vtloukali do hlavy: že do všehno, co lidé kolem mě dělají, je výsledkem investice v podobě času a snažení, a že i když ten výsledek není dokonalý, měla bych projevit k jejich výtvoru úctu. Protože to možná není dokonalé, ale já bych s velkou pravděpodobností nezvládla ani to. Tento přístup mi zůstal do dnes.

A přesto: pokud nechcete číst negativní kritiku plnou černých myšlenek a vrhání špíny na tvůrce, zde je pro Vás to správné místo, kde byste měli přestat číst. A navíc je tenhle článek jeden velký spoiler.

středa 27. července 2016

V

Pro Tebe, kočičko,
Je měsíc jen obří klubíčko.
Pro Tebe, čumáčku,
změní se klubko ve hračku.

sobota 21. května 2016

Dny Japonské kultury, tentokrát ve znamení bubnování

Dny Japonské kultury v Plzni se již tradičně odehrály v prostorách Zoologické a botanické zahrady v Plzni. S přítelem jsme tuto akci navštívili poprvé přede dvěma lety. Tehdy celý den brutálně propršel, účast návštěvníků byla mizivá, a my strávili celý den střídavě postáváním na dešti (to když přišla řada na pro nás zajímavou část programu) a přešlapováním v tropickém pavilonu, nejlépe u varanů nebo u želv (to když už jsme byli totálně promočení a prochlazení na kost a potřebovali jsme se usušit, odpařit a zahřát). I když jsme tehdy návštěvu akce oba odstonali, byli jsme jí oba tak nadšení, že jsme se rozhodli, že akci navštívíme i v dalších letech, bude-li to možné.

čtvrtek 31. března 2016

Co nového jsem se dozvěděla o japonském meči

Usmálo se na mě štěstí, a bylo mi dovoleno stát se součástí jednoho super kolektivu. A ten kolektiv uspořádal - řekněme - slezinu. Uzavřená společnost se sešla posedět, pojíst, popít a poklábosit, vážně i nevážně. Kromě dobrého jídla bylo součástí setkání i krátké, leč obsažné povídání o japonském meči, a já jsem tak měla možnost podstatně si rozšířit své nijak valné znalosti na toto téma. Zde je souhrn postřehů k danému tématu, které jsem si stihla zapamatovat, snad bez nějaké velké dezinformace, a které jsem se pokusila nějak logicky uspořádat.