Poušť. Snad nejméně vhodné místo pro život na naší planetě. Byla zde už před staletími, stejně nehostinná a vyprahlá jako je dnes a jako bude i za několik dalších stovek let. Nekonečnými písečnými pláněmi skučí vítr. Vane už celé věky stejným směrem a jen on má tu úžasnou moc rozpohybovat masy písku. Dělá to pomalu. Zrnko po zrnku přemisťuje písečné duny z místa na místo. Jen několik metrů za celá desetiletí, pomalá práce. Ale jemu to stačí. Už takhle dokázal zavát celé civilizace a ví, že na to má moře času.Pohltil stovky měst, právě tím pískem, na který den co den nemilosrdně praží kruté tropické slunce. Nic, ani jediný mrak, se mu neodváží vzdorovat, a tak po většinu roku nemilosrdně buší do písku svými paprsky a vysává z něj tu trochu vláhy která jako zázrakem občas lehce skropí do běla rozžhavené pláně. Svou krutovládu začíná už ráno a stupňuje ji až do odpoledne, kdy dosáhne nejvyššího bodu svého kralování. Umí dávat život. Zde ho však nemilosrdně bere.
A přece poušť není místem bez života. Celé armády drobných tvorečků vzdorují svému krutovládci. Ač je to boj těžký, nedá se říct, že by byl prohraný. Ba víc než to, je to boj vyrovnaný a malým rebelům se dostává nečekaného spojence - je jím člověk. Už celé generace lidského pokolení pronikaly se svými karavanami do útrob pouště a skrze ně ke svému cíli. Velbloudí karavany, podobajíce se korábům, křižovaly svým písečným mořem už dávno před tím, než písek pohltil hrobky egyptských faraónů a dělají to dodnes. Na svou pouť se vydávají ještě před rozedněním , než se despotický panovník usadí na svůj trůn. Nespěchají, účelem jejich cesty není rychlost, ale dorazit k cíli. Trasu. Kterou objevili první odvážlivci není radno měnit. O tom svědčí vyběleně kosti, které se občas přízračně vynoří ze svého tekutého hrobu, aby se v něm v zápětí ztratily, už napořád.
V poledne, kdy je despotické slunce na vrcholu svých sil, doráží koráby pouště k oáze a zakotvují zde jako lodi v přístavu. Dál už dne nemá cenu cestovat. Vedro a žár se tam venku v širé poušti staly nesnesitelnými. Zde mhou poutníci odpočívat, v bezpečí před fata morgánou, která, skrytá v poušti čeká, aby mohla svést neopatrného poutníka.
Do oázy už dorazili i nepoznaní spojenci, drobní pouštní tvorové. Zde tedy odpočívají, v těsné blízkosti, a přesto navzájem skrytí, spojenci a přeci nepřátelé. Poutník skládá náklad a staví tábor, chystá se na noc. Doba kralování slunce se chýlí ke konci.
Žhnoucí tyran se vzdává svého trůnu nerad a velmi pomalu. Ale nakonec přeci jen odejde spát do svého paláce, daleko za obzor. Světlo pomalu pohasíná, vše se uklidňuje, dokonce i neúnavný vítr. Všude je ticho. Nastává noc.
Ale slunce není jediným panovníkem pouště. Pokud ono je králem, potom je luna její královnou a je pravým opakem slunce. Odměřená a chladná ke svým poddaným, shlíží svým studeným pohledem na poušť, která vychládá. Baží po studeném světle své paní, ale náladová paní luna jen zřídkakdy ukáže svou celou tvář, občas se svým uctívačům neukáže vůbec.
Ušla už polovinu své nebeské pouti. Poušť vychladla, teplota v ní klesla hluboko, hluboko pod bod mrazu. Poutník rozdělal oheň a zachumlal se do přikrývek, právě poznal tu méně známou tvář pouště. Neodvažuje se tvrdě usnout, obává se písečné bouře. Střídavě pozoruje hvězdy a velbloudy. Zatím jsou klidní.
I paní luna už odešla a poutník i drobní válečníci se chystají na další den plný boje o život. Poušť zadržuje dech a napjatém očekávání. Nachází nový den a král opět usedá na svůj trůn...
Žádné komentáře:
Nové komentáře nejsou povoleny.