Chvíle ticha. Moment klidu. Zkoušková smršť skončila, více méně úspěšně. Nejsem v pohybu. Nesháním poznámky, neježí se mi vlasy hrůzou, co že si to učitelé vymysleli za "špeky". Mám pocit, jako kdybych se prodrala cyklonem a skončila v oku hurikánu. Skutečnost, že je zase jednou po všem, mi nějak nedochází.
Na koleji ne nezvyklé ticho. Neduní tu rap, nikdo se nehádá, nikdo se neraduje. Momentálně se nacházím ve stavu absolutní apatie. Z ticha mi hučí v uších a už mě to štve, ale hudbu nepustím. Štve mě ta představa, co bych musela všechno dělat za pohyby, abych jí pustila. Shledávám, že mě bolí hlava. Sedím ve svém pokoji a koukám, jak se venku smráká. Během chvíle je tma a zase začal padat sníh. Na učení teď nějaký čas odmítám myslet. Mozek si vzal dovolenou a odletěl do teplých krajů.
Brouzdání po internetu mě nebaví. Koukat na film? Otrava. Číst si? Všechnu momentálně dostupnou literaturu jsem už přelouskala dvakrát. Budu muset zase vzít útokem knihovnu. Ale dneska ne. Jít posedět s kamarády? Moc hluku. Jít na chvíli ven? Moc zima. Uklidit si pokoj? Moc velkej nepořádek. Hodit šlofíka? Na to jsem moc nevyspalá. Nakonec se rozhoduji pro pořádně horkou sprchu.
Konečně mi přestalo hučet v uších. Nebo to jenom neslyším přes tekoucí vodu. Začínám se probírat z apatie. Po několika týdnech "šrocení se" je dokonáno. Mohlo by být líp. Po těch několika týdnech mám pocit, že život je jako Tetris - valí se na mě různé úkoly a já je musím plynule zvládat, abych měla místo na další. Samozřejmě je nestíhám a tak se mi kupí na hromadu. Pak se zadaří, něco ubude, hromada kostek se zmenší, ale padají další. A najednou je hrací pole čisté. Asi jsem zvládla další level. A teď mám chvilku. Jenom malou chvilku, než se načte vyšší úroveň. Kostičky budou padat rychleji, jako resty z minulého semestru se mi v hracím poli hned na začátku objeví několik kostiček.
Sedím a suším si vlasy. Dlouho a pomalu je pročesávám. Spousta jich zůstane v hřebenu, něco málo spadne na podlahu.
Mám chvíli volna. Život není tetris a tak je tahle chvíle delší, než několik vteřin. Mám několik dní padla. A spoustu plánů, které jsem upředla během zkouškového, až budu mít volno. Jenže co to bylo? Sedím a koukám z okna, jak jede po ulici tramvaj a od troleje jí srší modrozelené výboje. Nudím se. Konečně se můžu věnovat nějaké zábavě, ale jsem vším tak znuděná, že na konec nemám, čím se zabavit...
Tenhle pocit znám a nesnáším ho. Člověk je jak vypnutý, s čím začne, s tím taky hned praští, nemá na nic chuť, nic ho nebaví, cokoli se zdá jako příliš zbytečné námahy.
OdpovědětVymazatČasto to mám taky po probiflovaných dnech, kdy si prostě hlava a vlastně ani tělo nemůže zvyknout na to, že mám trochu volna - i kdyby to byl jen víkend.
Chce to zase se naučit relaxovat... asi.