O veletrhu

Na veletrhy moc nechodím. Vlastně ani nemám proč. Dřív jsem s rodiči chodívala na ForArch nebo na Zemi živitelku, to když ještě byly lístky za rozumnou cenu, děti měly vstup zdarma a když bylo na co se koukat. Tyhle výstavy byly čím dál tím stejné. A tak mě po pár letech omrzely. Vzpomínám si, že jsem jednou byla na veletrhu záhad. Kromě Fantomase tam bylo k vidění  jen několik desítek více či méně vyšinutých lidí věřících takovým teoriím, jako že Elvis není mrtvý, ale že se vrátil domů. Ze všech těchhle "událostí" si už nepamatuji skoro nic. Teď, po letech, jsem se dostala na 15. Veletrh pracovních příležitostí, který se každoročně pořádá na naší univerzitě. Oproti předchozím veletrhům jsem taky jednou byla cílovou skupinou, což je docela velká změna. A oproti předchozím veletrhům jsem se této události zúčastnila z pozice, řekněme, nižšího organizátora.

Nástup do "práce" mám na druhé straně města už v 6:45, proto si raději přivstanu a nařizuji si budíka na vražedných 5:30. V 5:50 nastupuji do tramvaje a cestu, která mi normálně trvá tři čtvrtě hodiny, zvládnu pohodlně za 20 minut. Na místě jsem brzy, proto se poflakuji kolem a nechávám ranní chlad, aby mě probral. Nad Plzní svítá. Kolem je klid, odněkud se ozývá datel. Když dorazí koordinátorka veletrhu, pustí mě vrátný teprve dovnitř a začínáme vše chystat. Stánky už jsou na místech. Chystá se recepce, občerstvovna, myje se nádobí, rozdělují se úkoly. Jak postupně přicházejí brigádníci a ostatní členové naší pobočky studentské organizace IAESTE, začíná se místo probouzet k životu. Začínají se pomalu trousit první studenti a zvědavě prohlížet zatím prázdné stánky.

Já se přesouvám ke stánku naší organizace a spolu s kolegy si ho "zabydlujeme". Chystáme reklamní předměty, letáčky, dotazníky. Lepíme na stěny fotky a hádáme se o trička. Nebaví mně jen sedět na stánku, tak se poflakuji po budově, občas udělám nějaké to foto postupně se zabydlujících firem, sem a tam dostanu nějaký drobnější úkol.

Na stáncích se objevily špatné brožurky, tak je s kolegou rychle sklízíme, aby nebyla ostuda. U vchodu chybí hosteska, která by rozdávala průvodce veletrhem, tak se toho ujímám. Běžím do vedlejší budovy, kde se nachází druhá část veletrhu, se stravenkami a zase si to "šupajdím" zpátky, pro další drobný úkolek. Nakonec je mi přiřknuta nenáročná, ale důležitá úloha - mám odvádět reprezentanty jednotlivých firem do přednáškových síní, kde budou mít presentaci. Mezi tím mám čas trošku bloumat mezi stánky a občas si "stopit" nějaký ten prospekt či propisku pro sebe. Dokonce se mi podaří si promluvit i s několika zástupci firem.  Jen na jídlo moc nemám čas. Ale jsem skoro pořád v pohybu a v hale je vedro, tak si akorát čas od času ukořistím lahev s vodou, kterou rychle vyžahnu a zase letím někomu s něčím pomoct. Kolem třetí hodiny odpoledne už necítím nohy a přesouvám se k našemu stánku, abych vystřídala kolegyni, která musí do školy. Konečně můžu chvilku sedět. Zájemcům stále dokola opakuji informace o naší organizaci, asi dvě hodiny, do zblbnutí. Začíná mě bolet v krku a jsem ráda, že na stánku nejsem sama, kolik je u něj najednou lidí. Pak začne zájemců najednou ubývat, až už je po veletrhu.

Hala se vyprázdnila, zástupci firem odjeli a zase panuje ticho. Na nás teď čeká úklid. Naše parta se stále smrskává, jak úklid postupuje. Chodit už mě strašně bolí, nohy otékají, ale při zametání se alespoň občas mohu opřít o koště. Ke konci už jen sedím na schodech a hlídám věci těm ostatním, kteří ještě uklízí. Stánky už zmizely a budova působí nepřirozeně prázdná a velká. Kolem sedmé hodiny večer za námi konečně zaklapnou dveře. Teď teprve pro nás skončil veletrh. Od osmi nás ještě čeká oslava úspěšného zvládnutí veletrhu a kolem půlnoci můžu konečně usnout, abych se druhý den probudila s opuchlýma očima, chraplavým hlasem, migrénou a ztuhlýma nohama.

Přesto jsem na 200% ráda, že jsem se mohla na veletrhu podílet a zažít jej z pozice organizátora. Dokonce se mi povedlo se ujistit, že jsem si nevybrala špatný studijní obor, že o jeho absolventy je neutuchající zájem. Asi nejsilnějším zážitkem pro mne ale zůstává jeden "ajťák", který se objevil u našeho stánku: s dlouhými vlasy, křídově bílým obličejem a červenýma očima, na nose pokřivené silné "lennonky" a na sobě kostkovanou košili, zmačkané kalhoty a prestiže na nohou - prostě typický zástupce svého druhu. Připočteme-li k tomu, že mluvil s přihřátou dikcí a ještě ke všemu pisklavým hláskem desetileté blondýnky, který mu občas přeskočil, asi si dovedete představit můj výraz, když jsem v sobě zadržovala výbuch smíchu. Nechtěl propisku, protože má na všechno počítač, zapalovač taky ne, protože nekouří, házecí talíř mu taky nevoněl, protože ven nechodí. Otvírák se mu taky nelíbil, protože pije jenom plechovkový. Nakonec doslova skočil po malé taštičce, kterých jsme tam měli fůru, ale které nikdo nechtěl. A tak jsem prohrála sázku, protože si vzal zrovna tu béžovou, o které se tvrdilo, že zrovna "tuhle si nikdo nevezme, leda, že by se stal zázrak a objevil se teplej ajťák". Než toto stvoření odkráčelo od našeho stánku, ještě jsem dostala návrh, abychom příští rok měli ty taštičky i v růžové barvě, že by si pak vzal dvě. I zázraky se dějí...