úterý 20. dubna 2010

Mám pro ně prostě hroznou slabost, já vím...

Po několika měsících dešťů a bláta se konečně vyjasnilo. Vysvitlo slunce a oteplilo se. Z polorozbořených domů s vytlučenými okny vybíhají lidé. Oblékají kroje a tančí v ulicích. Už od předchozího dne to slyší: motory, které  vrčí pro ně novým, neznámým taktem s důrazem na druhé době, bubnování dělostřelectva, jiné, než jaké udávalo rytmus života doposud, synkopy výstřelů. Blíží se armáda, oblečená v uniformách, které pro ně znamenají svobodu. Armáda bílé hvězdy vstupuje do města a projíždí vítězně ulicemi. Píše se jaro roku 1945 a Američané právě osvobodili Plzeň.

Konečně svítí slunce. Hnusného počasí už bylo dost a dost. Je krásně teplo, lidé vybíhají ven z domů a mávají na kolonu aut. Po celém městě vlají hvězdy a pruhy. Městský rozhlas vyhrává swing a v ulicích se tančí, i když je občas slyšet vzdálená střelba. Z úctyhodných dědečků jsou zase mladíci, na korbách náklaďáků sedí dívky v krojích, v davu to hučí vzrušením a radostí. Je 3. květen 2009, ale já jsem se právě ocitla v jiné době a v jiném světě.

Kolem mě prochází vojáci v amerických mundúrech, ušpinění, zarostlí, každý pevně svírá svou M-1ku a někteří nesměle mávají. Motory aut burácí, přesto se konvoj přiblížil neuvěřitelně tiše. Lidé skandují - vykřikují jména svých hrdinů - vojáků, kteří prvně přišli v "čtyricátom pátom" a od té doby jsou miláčky zdejšího obyvatelstva. V Plzni právě vrcholí Slavnosti svobody. Ve zbytku Republiky  se slaví konec Druhé světové války. Tady se slaví příjezd Američanů, swing a coca-cola.

Musel kolem mě projet Convoy of Liberty, abych viděla, jak se starý a nemocný pán zvedl z kolečkového křesla a začal vískat, skákat a zdravit vnuka generála Pattona a veterány. Musela jsem tohle zažít, abych pochopila tu zvláštní náturu, kterou je Plzeň prosáknutá a abych ji konečně přijala.

Convoy of Liberty projede Plzní i letos. I tento rok, po 65 letech od jejich prvního "zjevení", přijedou veteráni. A zase se bude tančit v ulicích, staříci náhle omládnou a Plzeň zase zachvátí vlna americké bezstarostnosti, chvíli zase bude ve vzduchu cítit svoboda, benzínové výpary, olej z hlavní a stará, lehce zatuchlá celtovina.

Přijďte se podívat, já tam budu taky. Budu juchat do rytmu boogie-woogie, budu zpívat "Roll out the Barrels", nebo možná "Škoda lásky", budu šílet z battle dresu a bílé hvězdy na jeepech a budu mluvit plzeňským dialektem.  Budou se mi líbit obrázky Billa Mauldina a bude mi jedno, co si o mně kdo myslí.  A až půjdu domů, budu mít zasněné oči a broukat si "To tenkrát v čtařicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton..."

Přijďte a ochutnejte tu atmosféru, kterou jinde nenajdete, stojí to za to...

2 komentáře:

  1. Ta atmosféra na člověka dýchne už z toho článku. :) Škoda, že je pro mě Plzeň fakt dost z ruky.

    OdpovědětVymazat
  2. Atmosféra je opravdu úžasná, akorát mě letos dost popudilo, když se v koloně, mezi veterány, které tu lidi vnímají jako hrdiny a oslavují je, na Jeepu naparovali Cyril Svoboda a Swarzenberg. Dostalo se jim tak ovací, které jim nepatřily.

    OdpovědětVymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!