pátek 15. října 2010

To hlavou nevymyslíš

Humorné příběhy z vlastního života, to je něco, co má ve svém vyprávěcím repertoáru snad každý. Dosti často se jedná o trapasy či patálie zaviněné vlastní blbostí a já osobně obdivuji ty lidi, kteří jsou schopni jít s vlastní kůží na trh a vypovědět, jak tomu dali na frak. Druhým, také hodně rozšířeným, typem humorných příběhů jsou ty, ve kterých se vypravěč baví cizí blbostí. A v těch jsem docela machr. Dovolte mi tedy vypovědět Vám jednu z příhod psaných životem. V hlavní roli já, hlídka městské policie Plzeň a jeden postarší pán, který si z oné scénky málem krůpl do textilu.


Jestli na něco budu hodně dlouho vzpomínat, bude to letošní druhé září. Den před tím se mi povedlo úspěšně složit zkoušku z morfosyntaxu němčiny - třísemestrálního kurzu s úděsným názvem a ještě úděsnějším obsahem. V den, kdy žákům základních a středních škol prázdniny skončily, mě začínaly - opravdové prázdniny, bez učení a nervování se, jestli teda poletím, nebo nepoletím z akademické půdy. Co na tom, že měly trvat jen necelé tři týdny?

Noc z prvního na druhého září jsem tedy spala klidným, zaslouženým a ničím nerušeným spánkem spravedlivých, abych se probudila do slunného a stále ještě teplého dne se skvělou náladou, jaká mě už dlouho obcházela obloukem. Po klidné a vydatné snídani jsem dospěla k závěru, že je čas zapakovat věci a vydat se na cestu z Plzně domů. Jenže domů je cesta dlouhá, spojů jezdí málo a vlak mi samozřejmě ujel. Proto padlo rozhodnutí uklidit bagáž do šatny univerzitní knihovny, kde mi paní ochotně pomohla dát baťoh "tutam do fochu", a trochu obrazit město.

A tak si tak bloumám po Náměstí republiky a jeho okolí, nakukuji do výloh obchodů a slintám nad kožichem, na který budu mít leda tak ve snu. Spokojená sama se sebou a vysmátá se placatím hejdum-pejdum. Když v tu ránu si to mým směrem zamíří dva strážníci městské hlídky. No nic, říkám si, oni za chvíli odbočí někam jinam, a dál si prohlížím kožich ve výloze. Jenže chyba lávky, dva svědomití strážci pořádku nemíří mým směrem, oni míří ke mně. Když se u mě zastaví a jeden z nich mě osloví větou "Dobrý den slečno, nemáš bejt touhle dobou náhodou ve škole?", je mi jasné, že je něco špatně.

A tak mu samozřejmě odpovím: "Ve škole? Proč?", a sleduji, jak se oběma policistům roztahují nosní chřípí, asi v očekávání chyceného záškoláka. S unaveným výrazem ještě dodávám: "Vždyť mi včera skončilo zkouškový."

Asi jsem jim udělala čáru přes rozpočet, jinak si nelze jejich zmatený pohled vysvětlit. Tak se tak chvíli koukají na mě, pak si vymění užaslé pohledy, pak zase koukají na mě a pak z jednoho z nich vypadne: "A Vám už bylo patnáct?"

"Kdyby patnáct," odpovídám, "mě už bylo i dvacet!" A s těmito slovy jim máchám před obličejem občankou. Docela se bavím. Že mi v hospodě odmítnou čas od času nalít, ještě, než si stihnu objednat džus, na to už jsem si zvykla. Ale aby si mě pletli s žákem základní školy? A tak ti dva zkoumají mojí občanku, otáčí ji v rukou, koukají na ni proti světlu. Volají na dispečink, popisují mě a nechávají si potvrdit, že já jsem já a ne někdo jiný a že občanka není kradená ani padělaná. A já si poprvé všímám postaršího pána, který stojí opodál a scénku pobaveně sleduje.

Strážníci konečně skončili prověrku a vrací mi občanku. Snaží se tvářit příjemně, ale je jim asi hodně trapně. Jeden přes druhého mi vysvětlují, že vypadám jako ty dívky kolem třinácti nebo čtrnácti let, co se hodně malují, aby vypadaly starší, a že oni musí….a tak dále. Proti jejich práci nic nemám. Třeba v Táboře o policajta nezavadíte. Když nic jiného, tak v Plzni jsou alespoň vidět. Pán opodál už se skoro válí smíchy a já se na ně nějak nedokážu zlobit, tak jenom s úsměvem poznamenám, že už se teda nebudu malovat, aby si mě znova nespletli, a odcházím.

Celý ten příběh by si zasloužil nějaký vtipný dovětek, náhlý a překvapivý konec, prostě pointu a třešničku na dortu, abyste se váleli smíchy. Bohužel, žádný takový není.

2 komentáře:

  1. Mě to náhodou přijde veselé. A co se dá dělat, když natolik klameš "tělem."
    Mě tedy taky často tykají všude možně, kam přijdu, většinou mě tedy ale tipují tak na 16, naštěstí ne už ale na základní školu.
    Ale zas máš alespoň veselý zážitek a policajti ti ukrátili dlouhou chvíli. :)

    OdpovědětVymazat
  2. To je teda smutný příběh... To by se u vás v Táboře nestalo, viď =D
    Maqi

    OdpovědětVymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!