pátek 4. února 2011

1, 2...8!

Kolik spolubydlících byste typovali, se dá stihnout "vystřídat" za dobu bakalářského studia, za podmínky, že stále bydlíte na jednom a tom samém pokoji?  Tři? Čtyři? Jedna? Znám studentku, která právě dokončuje diplomovou práci a za tu dobu se u ní v pokoji vystřídaly dvě, a obě, podle jejích vlastních slov, super. A pak tu ještě jsem já. V polovině svého třetího roku studia jsem se dostala k magickému číslu osm. Studium ještě stále není u konce, a i když se moje současná spolubydlící stěhovat nechystá, nikdy nevíte, co se může přihodit. Všechny mé spolubydlící mě nějak obohatily, dá-li se to slovo použít. Když se ohlédnu zpět na těch pět semestrů, vhodnější nenacházím. Faktem zůstává, že i když se už ani nesnažím pamatovat si jejich jména, nedovedu zapomenout ani na jednu. Vztek a záchvaty infarktu, které se o mě pokoušely během mého "soužití" s některými z nich pomalu ale jistě zmizely a zbývá mi jen úsměv a možná lehké nakrknutí na některé z nich.

Moje první spolubydla byla taková, u které neváhám použít přívlastku "ideální". V posledním ročníku magisterského studia na fakultě právnické školy moc neměla, a tak ani na koleji netrávila moc času. Pomohla mi ale zorientovat se v systému vysokoškolského vzdělávání a do začátku mi poskytla mnoho užitečných rad a ušetřila mi tak spoustu problémů. Mimo jiné je pro mě tahle slečna připomínkou, že i na FPR ZČU studovali lidé, kteří si diplom zasloužili díky vlastní píli a ne díky tlusté prkenici.

Spolubydla číslo dva u mě moc dlouho nepobyla. Studenka Ústavu umění a designu, která stále pletla košíky a háčkovala dečky asi "nepřežila" první zkouškové období. Nastěhovala se v prosinci a v lednu už zase byla její polovina pokoje vyklizená.

Pokoj jen pro sebe jsem měla až do konce února, pak se zjevila spolubydla s pořadovým číslem tři. Erasmačka, Turkyně a s hlavním úkolem si v české kotlině pořádně vyhodit z kopýtka, se mnou bydlela na pokoji tři měsíce a zážitků s ní mám, že by vydaly na knihu. Vodu pila zásadně balenou, pokud možno v poměru 6:4 s ethanolem, nad šunkou chrochtala blahem a její hlavní denní aktivity se odehrávaly v noci. Ač o sobě prohlašovala, že je emancipovaná a moderní žena, svým mužským kolegům šla ochotně udělat jídlo kdykoli, když u nás zabouchali na dveře. Ve chvíli, kdy začala chápat, že smeták se opravdu nenamáčí v záchodě, zase odletěla a mě byla na posledních několik dní letního zkouškového období přidělena čtvrtá spolubydla - pivařka.

Slečnu s takovým splávkem jsem předtím neviděla a i když jsem toho od té doby viděla spoustu, zůstává neporaženou šampionkou. Pivo k snídani, k obědu i k večeři. Asi nejpohodovější spolubydlící, jakou jsem měla tu čest mít. Věčně flegmatická, věčně s dobrou náladou a věčně nosící pánské kalhoty pro jejich pohodlný střih.

Na začátku druháku přišla nová spolubydlící. Řeknu to bez obalu, lesba a ještě ke všemu kráva. Ze všech spolubydlících, které jsem zatím měla, je tohle jediná, od které, kdybych ji potkala na ulici, s křikem uteču. Ještě dnes mám občas tendence se v koupelně zamykat.
Snad je tedy pochopitelné, že jakmile se naskytla příležitost, vyměnila jsem ji za spolubydlu číslo šest. O své bývalé spolužačce ze základky si sice myslím svoje, ale pořád lepší ona, než její předchůdkyně. S jejím věčným marozením nakonec ani nebylo tak strašné s ní vydržet v jedné místnosti, protože na koleji věčně nebyla. Nakonec dospěla k závěru, že kolej nemá cenu a odstěhovala se k příteli. 

Téměř okamžitě ji nahradilo blonďaté stvoření s úchylkou na růžovou barvu a chytré asi jako rule od toaletního papíru a stejně tak duté. Nikoli zlá, ale hloupá a nešikovná, s těžkou závislostí na facebooku a na virtuálním farmaření. Nicméně, vydržela u mě na pokoji nejdéle ze všech: celé dva semestry. Těsně po Vánocích se vypařila jako pára nad hrncem, bez rozloučení. Už o ní asi neuslyším. Její neúnavné klikání v šest hodin ráno mi ale chybět určitě nebude.

Nyní mám tedy spolubydlu číslo osm. Nemít tak úžasnou hned první spolubydlící, byla by tahle mou absolutní favoritkou v žebříčku popularity. Doktorandka, s podobnými názory jako mám já, schopná se se mnou normálně bavit. Poprvé po těch letech se mi stalo, že jsme spolu prokecaly skoro celou noc.

Trochu mě hryžou obavy. Moje vysokoškolské vzdělávání ještě není u konce, a pokud to vyjde, ještě nějaký ten semestr nebude. V prváku jsem z pouhé legrace prohlásila, že do konce třeťáku budu mít, co se spoubydel týče, deset zářezů na své pomyslné pažbě. Teď, v polovině třeťáku a s osmou spoubydlou, mi to vtipné nepřipadá. Na druhou stranu, ač jsem za svou spolubydlu vděčná a vnímám ji tak trochu jako dar nebes, mžourám do budoucnosti s jistým optimismem, že ještě užiji hodně legrace, a při nejhorším vím o koleji s jednolůžkovými pokoji, kde je vždy pár volných míst...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!