Kenjin Juku - Večer japonské kultury v Plzni

Je zajímavé, jak se někdy věci sejdou. Člověk se za svými zájmy honí, shání, hledá, aby se pak seběhlo všechno v tu samou dobu. A tak se stalo, že ten samý týden, co jsem začala chodit na japonštinu, měl v Plzni vystoupení japonský divadelní soubor Kenjin Juku. A to ještě v době, kdy mi vystoupení nekolidovalo ani se školou, ani s prací, ani se zábavou. A tak jsme s přítelem zakoupili lístky a vyrazili jsme "do divadla". A stálo to za to.

Už těsně po příchodu do kulturního domu Peklo, kde se představení konalo, jsme se shodli, že peníze utracené za lístky určitě nejsou peníze vyhozené. Sál byl ještě zavřený, ale i tak k nám doléhaly zvuky shamisenu a mezerou ve dveřích jsme zahlédli tanečnice v nádherných kimonech. Než nás pustili do sálu, využili jsme čas, abychom si prohlédli "suvenýry", které bylo možno si zakoupit: Reprinty fotografií z Japonska a kaligrafií, pravé japonské čaje té nejvyšší kvality, kniha o záštitách samurajských mečů. Upomínky na akci jistě stylové, nicméně taky drahé. A to hodně.

Konečně smíme jít do sálu, všichni se postupně usazujeme na svých místech. Ještě se rychle zdravíme se známými z oddílu a pak už uticháme, protože představení začíná. Hned na začátku se představuje vůbec ta nejhorší část celého představení - pan moderátor. Sice v saku, ale bez kravaty a s košilí vykasanou, vypadá spíš jako návštěvník hospody než speaker. Navíc jeho projev působí značně nepřipraveným dojmem a čeština tak dostává dost na frak.

Zbytek vystoupení se ale vyznačuje japonskou precizností, do detailu připravenou choreografií a právě tou zvláštní atmosférou Japonska, kvůli které jsme přišli. S mrazením v zádech tedy posloucháme zvláštní, až melancholicky znějící tóny flétny shakuhachi, se zatajeným dechem sledujeme mistryně tance nihon bujou a fascinovaným výrazem se snažíme postřehnout co nejvíce pohybů při ukázkách iaida.

Větší část vystoupení už proběhla a nám začínají tuhnout krky a bolí nás záda. S povděkem proto vítáme vyhlášení čtvrthodinové pauzy. Patnáct minut nám tak akorát stačí, abychom si protáhli těla, trochu se napili a prohodili pár slov se známými. Pak se vracíme na svá místa, představení pokračuje.

Hned po přestávce jsme svědky ukázky čajového obřadu. V globálu celkem nezáživná věc mě fascinuje tolika detaily, až valím oči. Mistryně čajového obřadu dokázala, že mi při sledování toho, jak skládá ubrousek, aby rituálně otřela misku na čaj, spadla čelist údivem. Nutno dodat, že to během vystoupení nebylo poprvé. Vůně pálených vonných tyčinek a jemné čajové aroma, které se šíří po celém sále, mě ukolébává do příjemné letargie. Musím se ale rychle zase probrat a naostřit smysly. Blíží se totiž poslední část vystoupení: tameshigiri.

Bohužel, právě teď mi dochází baterie ve foťáku, a tak ukázky umění zacházení s mečem a přesekávání rohoží sleduji s rozhořčením a vztekem. I tak je ale sledování mistra Nakagawy skutečný zážitek. Pět proutěných rohoží je během chvíle rozsekáno na cimprcampr. Atmosféru k tomu dobravují již zmíněné tklivé tóny flétny shakuhachi.

Během okamžiku je po všem. Večer s Japonskou kulturou skončil. Ještě využíváme možnosti vyfotit se se souborem a pak odcházíme domů. Po cestě probíráme to nejzajímavější z celého vystoupení a ty nejlepší momenty. Doma pak až do půlnoci živě diskutujeme o meči Nakagawy-senseie a v bujaré náladě prohlížíme fotky...a příště na to pojedeme do Prahy ;-)