Dobro došli v Orebiči part 1

Po týdnu zapínám internet a sleduji, jak se blogy, Facebook a další sociální sítě plní prázdninovými zážitky mých známých, a tak i já přispěji svou troškou do mlýna. Nebudu psát o Japonsku, Indonésii, ani o jiných takovýchto exotických destinacích. Jestli je někdy navštívím, pak je to hudba daleké budoucnosti a budu si na ni muset ještě počkat (a našetřit). Místo toho si dovolím napsat několik řádek o cíli méně exotickém, totiž o Chorvatsku, a zároveň si tak i utřídím pár poznámek, které jsem si po chvílích zapsala. 

Orebič, který se stal cílem naší letošní dovolené, je letovisko na poloostrově Pelješac. Když se vyšplháte kousek nad město, vidíte napravo ostrov Korčula. Nalevo se vám pak naskytne dechberoucí pohled na otevřené moře. Jelikož by byla cesta autobusem až do cíle zdlouhavá, museli jsme kus cesty překonat trajektem. Je až s podivem, jak se během posledních let cesta zrychlila. Rakousko, Slovinsko i Chorvatsko prosvištíte téměř celé po dálnici a hory, které se ještě nedávno musely objíždět průsmyky, dnes prostě podjedete tunelem (pokud zvolíte trasu vedoucí přes Linec, projedete jich přes 70). Ku podivu ani Slovinci na hranicích nedělali problémy, a tak jsme se již kolem 7. hodiny ranní ocitli v přístavu Ploče, kde jsme se měli nalodit na trajekt do naproti ležící Trpanje. Vše vypadalo, že se už kolem poledne budu cachtat v moři, když delegátka přišla s informací, že ještě čekáme na druhý autobus, a na trajekt tedy nenastoupíme. A tak jsme strávili tři hodiny v přístavním městě, kde krom hliníkárny a sci-fistické socrealistické architektury (kterou se evidentně inspiroval George Lucas ve Hvězdných válkách) není nic k vidění, abychom pak trajekt zase málem nestihli, protože paní delegátka kupovala lístky na trajekt na poslední chvíli.

Nicméně jsme se na trajekt dostali. Sluníčko svítilo a vál lehký větřík, a tak se nálada brzy zlepšila. Do Trpanje jsme přijeli na čas a na molu už nás čekal místní delegát, aby nás odvezl k hotelu. Nechápu, jak nás čtyři všechny narval do svého malinkého Fordu Ka i s naší bagáží, nicméně podařilo se a my se vydali napříč poloostrovem proslaveným svým vínem na poslední asi půl hodinu jízdy k velice krásnému hotelu Bellevue, který se měl na příští týden stát naším domovem. S nadějí, že už jsou všechny problémy za námi, složili jsme bagáž v recepci a šli jsme se koupat. Když nastal čas jít se ubytovat, zjistili jsme, že nám dali špatné pokoje. Po hádce s vedoucí recepce a s manažerkou hotelu nám tedy slíbili, že nám následující den pokoje vymění a navíc přislíbili kompenzaci. S vědomím, že ještě nemůžeme vybalovat, jsme si došli na večeři, prošli se městem a šli spát.

Následujícího dne nás vzbudil silný vítr, který vál celý den. Stále však bylo jasno a teplota neklesla pod třicet stupňů, a tak jsme ještě před výměnou pokojů zaběhli na pláž, osvěžit se. Výměna pokojů proběhla k naší spokojenosti, i když stále ne úplně. Místo dvou pokojů s balkonem vedle sebe jsme měli pokoje vedle sebe, ale balkon měl jen jeden.

          To be continued...