Mezi přípravami do školy, stěhováním, zařizováním nového pokoje a hromadou dalších běžných starostí všedního dne, našla jsem přeci jen několik chvilek na výlety po výšinách a dolinách a vypravila jsem se až na druhý konec republiky, do Ústí nad Labem, konkrétně do tamní zoologické zahrady.
Ústí nad Labem má zvláštního, a mě ne zrovna příjemného genia loci. Přístavy, průmysl, zdymadla. Labe, útes nad ním a celkem profláknutý vysutý most přes něj. Historické centrum téměř žádné. I tady minulost zařvala ve prospěch průmyslu. Byla jsem tedy ráda, když jsme nasedli na trolejbus a mohli se vydat přímo do Zoo, která se tváří celkem nenápadně a v záplavě zeleně je z ní vlastně vidět jen administrativní budova, která ale vypadá spíše jako rodinná vila. Přesto jsme ale neměli větší problém zahradu najít. Ze začátku jsme byli v areálu téměř sami, na ostatní návštěvníky jsme naráželi sporadicky a tak jsme si mohli zvířata v klidu nafotit bez toho, aby do nás někdo strkal, nebo nám cpal svou ratolest před objektiv. Prohlídku nám zpříjemnily ukázky výcviku lachtana, krmení oranguatnů a tuleňů a drezura slonic. 
Zoo samotná představuje podstatný kus historie města, vždyť existuje již přes 100 let a je to na ní - bohužel - vidět. Zatímco spodní část prošla rekonstrukcí, čím výše stoupáte, tím více je vidět její stáří. Chodníky jsou rozpraskané, betonové obrubníky polorozpadlé, atrakce pro děti jsou leckdy oprýskané a Lumpeho park - předchůdce dnešní zoo, s umělými jeskyněmi, soutěskami a hradbami, zchátral a je obehnaný červenou páskou s nápisem "Zákaz vstupu".
I přes to je návštěva této zoo něco, co doporučuji. O zvířata se starají (viděno okem laika) dobře. Jsou čistá a i když jsou některá cítit (ono každé zvíře je trochu cítit), nemohu říct, že by vyloženě smrděla. Spokojeně si dovádí ve výbězích a povětšinou ani nemají potřebu se před návštěvníky schovávat, naopak, některé druhy jejich pozornost doslova vyhledávají. Třeba takoví lemuři nebo orangutani. V zoo je vidět snaha se zlepšovat, modernizovat a získat zpět zašlý lesk. Třeba se tam opět za pár let dostanu a místo chátrajících atrakcí a rozpadlého umělého hradu se budou na dlouhých klouzačkách prohánět jedno dítě za druhým, a já budu valit oči, jak je to tam krásné. Pohádková krása některých částí zahrady zatím ale spí zakletá jako Růženka.
Foto zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!