Přečti to čínsky!

Jedna drobná příhoda z ne úplně dávné doby. Snad je legrační, snad je smutná. Určitě je malinko autorsky upravená. Aby byla trochu beletristiská. To se někdy musí. Možná mi uvěříte, že se to opravdu tak stalo, možná si bude myslet, že se to nestalo vůbec a že Vás, drazí čtenáři, tahám za fusekli. Já tvrdím, že tento příběh je pravdivý, protože mi ho nevyprávěl T. Texas Tyler.

Já a můj přítel se právě nacházíme v prvním patře Muzea policie ČR na Karlově. Je krásný zářijový den, dost teplý na to, aby nám ani mezi zdmi bývalého kláštera nebyla zima, ale zase ne horký. Zkrátka počasí ideální na výlety. Zrovna obdivujeme vitríny plné mečů a tsub. Obdivně vzdycháme, funíme a šeptáme si dojmy. Obklopuje nás ticho, okny proniká měkké světlo. Atmosféra je nádherně rozjímavá.

Náhle se ozve klapot ženských podpatků doprovázený dupotem asi třiceti párů dětských nožek. Školka je na výletě, v přízemí jim promítají večerníčka. Ano, čtete správně. Večerníčka. Známá melodie se nese mezi zdmi. Akustika je dokonalá. Zrovna vyhlašují pauzu. A protože mají děti močový měchýř asi jako kolibřík, všechny, do jednoho, chtějí čůrat. A tak je učitelka vede k záchodu.

Dětičky se prohrnou expozicí jako lavina. Jedno po druhém si postupně ulevují v oné místnůstce, kam i král chodí sám, a jak čekají na ostatní, nudí se. Tisknou obličejíky na vitríny, slintají a něco si štěbetají. "Paní čelko, co to tu je?" zašveholí jakýsi zvídavý hlásek. "No..." zamýšlí se paní čelka a čte si ceduli jako kráva s názvem výstavy. Palcovým písmem je tam psáno "Pocta japonskému meči." "...to sou nějaký čínský meče, ale sou starý!" Vysvětlí učitelka zvídavému dítku a nechá dál všechny své svěřence slinat na vitríny, zatímco si sama cucá prst.

"Pníčelko, co je tohle?" zeptá se další dítko bezchybným pražským přízvukem a prstíkem, ze kterého visí nudle ukazuje na kaligrafii visící ze zdi. A pníčelka, aniž by se na to podívala, odpoví, též bezchybou pražáčtinou, že "to je nějaký čínský lejstro." V tuhle chvíli zatínám ruce v pěst, hrká ve mně a přemýšlím, jestli se mám smát, brečet, nebo učitelku poprosit, ať ty děti tak nemystifikuje. To ovšem nevím, co bude následovat.

"Pníčelka" se lehce sehne a začne rukou šmátrat v moři dětských hlaviček, až uloví jednoho trochu tlustšího chlapečka, snad opravdu Číňana, mnohem spíše ale Vietnamce. Čapne ho za ruku a vleče jej ke kaligrafii několik staletí staré. "Hele, Ty umíš čínsky, přečti to," poroučí bez váhání nebohému žluťáčkovi. Klučina se nezmůže na nich jiného, než že vypískne něco v tom smyslu, že neumí číst (kdo by také čekal, že dítě v předškolním věku bude umět číst znaky, a to ještě v historické podobě, že). Když všechny ostatní prťata začnou sborově křičet "přečti to", rákosníček se nezmáhá na nic víc, než na brek a zoufalý útěk. Není divu. 

Pníčelka krčí rameny a s uštěpačnou poznámkou o dětech z cizích kultur odchází. Všechna děťátka už jsou vyčuraná, a tak je odvádí zpět do kina. Přestávka zrovna končí. S přítelem stojíme jako opaření a nasloucháme vzdalujícímu se zvuku podpadků a ozvěně třiceti párů dětských nožek. Střídavě se koukáme na sebe a na kaligrafii. Nechápeme...