středa 20. února 2013

tempus fugit...ale jak...

Ani nevím jak, najednou je druhý týden semestru. Mám už v "To do listu" napsáno tolik úkolů, referátů a seminárek, že se svým formátem začíná podobat toaletnímu papíru. Jednu věc vyřídím, další dvě se objeví. Začínám řešit diplomku - témata zveřejnili už minulý týden, ale děs, běs hrůza. U poloviny těch názvů ani nevím, o čem to je a z většiny té druhé poloviny se mi ježí vlasy děsem a zvedá žaludek hnusem (Wittgensteina fakt nedávám). A ono to přibejvá. Jakmile se objeví jedna povinnost, začnou okolo ní náhle emergovat povinnosti další, a to exponenciální řadou...
Aby toho nebylo málo, rozhodla jsem se, že chci letos koordinovat projekt Průvodce prváka na naší univerzitě. Jenže jsem se o tuhle švandu přilásila až v půlce února, a tak mám co dělat a honím termíny, píšu harmonogramy, sestavuji ceníky a honím kdesi-cosi. Mňamka mňamózní. Zítra si trochu oddechnu.

S vidinou toho, že budu mít splněný alespoň jeden úkol jsem se minulý týden sama, dobrovolně a bez nátlaku přihlásila o referát, který musím do pátku nějak zmáknout. Podstata referátu je přečíst knížku, porovnat dva překlady knihy do ČJ, najít "to geniální" v knížce a nadšeně o tom povyprávět před znuděnou a rozespalou třídou. Víkend jsem tedy strávila četbou Neuromancera. Kdybych to četla z vlastní vůle, dobrovolně a ne v časovém presu, vřele bych tu knihu doporučila. Takle se ještě teď potácím v podivném polo-bdělém a polo- psychadelickém stavu a snažím se rozdýchat sny, které se dostavily po 20 hodinách (s přestávkami) čtení kyberpunkové bible. Referát budu psát zítra. Takže žádný oddych.

Jakožto studenti magisterského navazujícího studia bychom se měli zapojit do nějakých aktivit souvisejících s chodem univerzity. Máme publikovat, máme dělat do rádia, máme se zapojit sem nebo tam, máme jezdit na konference...je jedno, do čeho se zapojíme, ale musí to být něco, co se líbí našemu učitelskému sboru a co nám tento orgán schvaluje. Zatím mi prochází ta koordinace Průvodce prváka.

Do toho všeho bych chtěla něco začít dělat se svojí fyzičkou. Ale opravdu nemám síly na to chodit na hodiny někam do posilovny nebo do fitka. A tak se alespoň občasně mořím doma, ale i to mě stojí ten poslední ždibíček sil, který bych snad mohla investovat někam jinam.

A tak, když se podívám do diáře a zjistím, co všechno bych chtěla absolvovat a čím vším si musím projít, co všechno mám nastudovat a co je potřeba zařídit, zjišťuji, že první opravdu volný den budu mít až o zkouškovém...a čas běží, hodiny tikají a písek se přesýpá...
 


3 komentáře:

  1. Tatsume....
    Nádech, výdech... a ještě jednou...
    Zavři oči a vzpomeň na zen: "Nech to být, ono se to vyřeší".
    Čas si nikdy nikde nekoupíš :-)
    A ještě jednou: "Nádech, výdech"

    :-) :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš, ono nejhorší na tom je, že zjišťuju, že bez toho stresu to nějak není ono...(že by workoholismus v rozpuku?)

      Vymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!