pátek 21. června 2013

Víte, jak občas píšu o příhodách, nad kterými zůstává rozum stát?

Během mého krátkého života se mi podařilo prožít si pár absurdních a těžko uvěřitelných událostí. Začínám mít pocit, že se mi tyto události dějí ve více-méně pravidelných intervalech a s železnou pravidelností se něco takového odehraje pokaždé, když si řeknu, že je všechno v pořádku a že jsem paní situace...

Tenhle zážitek se odehrál už před třemi měsíci. Čtvrt roku je dost dlouhá doba na to, aby člověk leccos zapomněl, ale já se k tomuhle pořád vracím.

Dost často pendluji vlakem a v kupé druhé třídy potkávám různé lidi. Od santusů a opilců, u kterých byste si přáli, aby byli ani nepřistoupili, až po vzdělané dědečky (většinou nějaký ten PhDr., RnDr., PhD. v důchodu) a pohádkové babičky, se kterými se po cestě dobře povídá, je s nimi bžunda a cesta strašně rychle utíká a člověku se pak nechce ani vysedat. Během pěti let pendlování jsem také narazila na kartářku, vykladačku z ruky a numeroložku, Jehovistickou fanatičku a čarodějnici. Vyslechla jsem si rozhovor skupiny kaskadérů,kteří jeli kamsi na workshop a ten jeden nadával, že už zase zkurvil iai, ale že to nevadí, protože stálo jen 12 000 a klidně si koupí nové. Pandoktor, který kdysi učil na FEL ZČU, mi vysvětloval termodinamiku otevřených informačních systémů (to jsem vůbec nepochopila) a jak jsme projížděli krajinou, vyprávěl mi o nerostném bohatství skrytém pod povrchem a kam si zajít, když si budu chtít narýžovat zlato (škoda, že jsem neměla diktafon). Před třemi měsíci jsem ale narazila na člověka, kterého bych označila za černokněžníka a energetického upíra (a to hodně silného) v jedné osobě. A ještě to byl pruďas.

Všimla jsem si jej už na perónu, jak se mračí. Ničím nenápadný člověk, který vzhledově nijak nevybočoval a typově také nebyl nijak výrazný, až na tu zakaboněnou tvář. Už tehdy jsem si řekla, že s ním bych v kupé teda sedět nechtěla. A tak jsem si to zamířila k jinému vagonu, kde na mně čekalo právě uvolněné kupé, do kterého už nikdo nepřistoupil. Když vlak vyjížděl ze stanice, pobrukovala jsem si melodii z anime.

Konec mojí dobré nálady nastal chvíli poté, co výše zmíněný pán náhle zjevil u dveří mého kupé, naštvaný a zakaboněný, se svěšenými koutky úst a odporně funějící. Dveře kupé málem vyrval z kolejniček a při zavírání málem urval jejich madlo. Zasedl v celém prázdném kupé jen kousek ode mně a mně začalo být ouvej a nebylo to jen pro to, že pán narušil moji intimní zónu. Na lidi, kteří mají potřebu se mačkat i v prázdném kupé, jsem zvyklá a umím si s nimi poradit. Než jsme opustili město, chtělo se mi brečet a cítila jsem takovou tíhu na srdci, že jsem měla pocit, že  na mě jde infarkt.

O patnáct minut později, v další stanici, jsem už brčela. Koukala jsem z okna, aby to pán neviděl. Tlak na prsa zesílil a i když venku svítilo sluníčko a bylo celkem hezky, mně byla zima měla jsem pocit, jako bych na sluneční paprsky neměla nárok. Vlak zastavil ve stanici a do vagónů se vřítily davy středoškoláků mířících domů ze školy, výletníci a další lidé. Vlak byl rázem plný, všechna kupé obsazená, až na to naše. Lidé stáli i na chodbě, ale nikdo, ani stará paní, která nadávala, že ji bolí nohy, si do našeho kupé nepřisedl.  Jako by bylo neviditelné.

Mé martyrium trvalo ještě dalších 10 minut, než jsme dorazili do další zastávky, kde pán vystoupil. To už jsem se pomalu skoro dusila, jak těžké pro mně bylo dýchat. Pán odešel. Tísnivá atmosféra hodně opadla, ale zůstala se mnou v kupé ještě hodně dlouho, než se rozhodla, že odejde také. Skoro celou hodinu jsem rozdýchávala tento tlak a snažila se přestat brečet. Zvládnout třas, který se náhle dostavil, také nebylo lehké. Než jsem dojela do stanice, kde jsem měla přestupovat, byla jsem schopná stát na nohou a přestup jsem také zvládla.

Celý zbytek cesty jsem prospala. Usnula jsem chvíli poté, co vlak vyjel ze stanice, s pocitem, jako bych celý den štípala dříví.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!