středa 14. srpna 2013

Dala jsem se na in-line

Abych pravdu řekla, in-line jsem si pořídila již loni na jaře, částečně pro to, že jsem je vždycky chtěla, částečně pro to, že jsem došla k závěru, že se sebou musím něco dělat, a určitou úlohu v tomto rozhodnutí hrálo také to, že byly v akci, líbily se mi a záviděla jsem svojí kamarádce, že ona je má a já ne. Poprvé jsem se na ně postavila asi dva dny po jejich pořízení na rozdělaném atletickém hřišti, na které se měl položit tartanový povrch, ale zrovna probíhala několika týdenní technologická přestávka, a tak se okruh změnil na ráj pro in-line bruslaře. A samozřejmě jsem se hned vysekala, ještě dřív, než jsem se stihla vůbec odrazit.

Tak proběhlo "slavnostní" zajetí bruslí a pak jsem brusle uložila hluboko do skříně a přes rok jsem na ně ani nesáhla. Jednak nebyl čas a jednak jsem byla marod. Brusle se mi podařilo vytáhnout až na přelomu července a srpna, když si je pořídil i přítel, a rozhodli jsme se, že si dáme slavnostní společnou jízdu.


Pro tuto událost jsme si vybrali rekreační centrum Komora vzdálené kousek od mého bydliště. Centrum nabízí ovál ve tvaru osmičky, kdy velký okruh má 904 metrů a malý okruh měří 68 m. Tolik oficiální stránky. Co už stránky nezmiňují je převýšení, které má okruh a které si já dovoluji odhadnout na asi 6 metrů. Na jedné straně je to pomalý pozvolně klesající kopeček, který vám dodá příjemný švunk do mírně klopené zatáčky, abyste najeli do pozvolného stoupáku, který se stává stále prudším a nejprudší je před samotnou zatáčkou do cílové rovinky. Povzbuzená z dokonale rovného hřiště připraveného na tartan jsem si řekla, že to přeci nemůže být nic tak namáhavého. Když jsem nabrala na kopečku rychlost do zatáčky, zjistila jsem, že se bojím, že asi neumím brzdit, a že tu zatáčku asi nevyberu. Vybrala jsem, ale musela jsem zastavit, abych se dala dohromady a ten stoupák potom byl vražedný. Objela jsem ještě jedno celé velké kolo a pak jsem přidala ještě jedno zkrácené (bez malého okruhu) a celkem "zbitá" šla domů. Měla jsem toho plné zuby.

Druhý den jsme vyrazili na okruh znova. Dohodli jsme se s přítelem, že budeme jezdit každý svým tempem, vlastně stejně jako předešlý den. Nějak se mi podařilo zatnout zuby a objet 2 velká kola a 4 zkrácená. Musela jsem ale po každém kole zastavit, vydýchat se a  pak jet znova. Lilo ze mě strašlivě. Na okruh jsme se vydali ještě jednou. To už jsem ujela šest malých koleček a 2 velká a ne vždy jsem se musela zastavit. Dokázala jsem už i rozložit síly rovnoměrněji, a tak mi přišla moje jízda plynulejší a co se rychlosti týče, konzistnější. Lilo ze mě nehorázně, ale poprvé jsem odcházela s dobrým pocitem. Jen kdyby ne nezačala ozývat záda a bylo by to úplně super.

Další, zatím poslední bruslařský výlet jsme podnikli tento týden, pro změnu zase kousek od přítelova bydliště . Tamní okruh má dva kilometry a i zde je pozvolné stoupání, v jednom místě vražedné, většinu času ale skoro neznatelné, které se pak mění v pohodlnou rovinku a příjemné klesání. Okruh jsem objela celkem třikrát. Po prvním kolečku jsem si musela dát pauzu a převázat brusle, další dvě kola jsem zajela v kuse. Asi nic zvláštního, když si uvědomím, že jsem jela rekreační průměrnou rychlostí 12 kilometrů za hodinu, já se ale příjemně zapotila a uvažovala jsem , že si dám ještě kolečko čtvrté. Ozvala se ale opět záda, a tak jsem to zabalila. S přítelem jsme pak ještě zašli na malinovku.

Pro zatím si dávám s bruslemi pauzu. Plánuji ale, pokud to čas a záda dovolí, jezdit ještě v září a v říjnu v Plzni. Jen, aby k tomu byly alespoň trochu příhodné podmínky...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!