Mostecko jsem poprvé navštívila asi před třemi roky. Tenkrát pro mě bylo překvapením, že očekávaná měsíční krajina se nekoná, vzduch není vidět a ropáka bahenního jsem také nepotkala. Zkrátka, potěšilo mně, že rekultivace už pokročila do takové míry, že místo měsíční krajiny a ohromných výsypek se kolem Mostu rozkládají jezera a rekreační areály. Letos se mi s IAESTE poštěstilo zažít i tu pravou hard core atmosféru těžení uhlí. A stejně jako moje první návštěva Mostecka, i toto ve mně zanechalo hluboký dojem a spoustu námětů k přemýšlení a úvahám.
Naši "Okružní jízdu po krásách Mostu a Litvínova", jak víkendu strávenému v důlní oblasti říkám, jsme započali stylově návštěvou uhelného safari. Nejprve jsme byli v budově Severočeské energetické proškoleni, jak se máme při návštěvě dolu chovat (neodbíhat od skupiny, nepřibližovat se ke strojům, nechodit přes kabely a chodit v houfu za průvodce, hezky jako ovečky) a dostali jsme "na přivítanou" balíček s informacemi o povrchové těžbě a rekultivaci krajiny, bloček a pytlík na vzorky (vlastně spíš na brýle, ale bylo nám to prezentováno jako pytlík na vzorky a nápad je to dobrý, když si můžete opravdu to uhlí nabrat). Záhy pro nás přijelo auto, do kterého jsme nasedli a vyrazili na okružní jízdu. Nejprve jsme zavítali na mostecký hipodrom, tedy na místo, kde už rekultivace proběhla, abychom viděli, jak se Czech Coal Group stará a jak po sobě nenechává binec. Hipodrom se totiž nachází na zrekultivované výsypce Velebudice, která řadí mezi největší výsypky v bývalém Severočeském hnědouhelném revíru a rozkládá se na celkové výměře cca 790 ha. Okolo oválu se táhne in-linová dráha dlouhá 3,3 km a s přehledem se na výsypku vešlo ještě golfové hřiště.
Po tomto malém úvodu jsme již konečně vyrazili na "místo činu", totiž do lomu ČSA, hnědouhelného povrchového dolu. Težba uhlí v této oblasti se datuje snad až do roku 1831, kdy začalo vypouštění Komořanského jezera, které se v těchto místech dříve rozkládalo, právě z důvodů těžby, tehdy ještě důlní (ono tam těch důvodů bylo víc, ale věřím, že tenhle byl ten nejdůležitější). V terénním UNIMOGu jsme se svezli až 140 metrů pod původní úroveň terénu a během zastávek na různých stanovištích jsme si s odborným výkladem mohli prohlédnout těžební stroje a dozvědět se mnohé jak o fungování lomu, tak třeba i o těžebních limitech, arboretu zámku Jezeří a obci Horní Jiřetín. Prohlídkou měsíční krajiny jsme strávili asi čtyři hodiny a na poslední zastávce jsme si mohli i nasbírat uhlí na památku. Prý ho mají dost. Odpoledne jsme po vydatném obědu zamířili k přesunutému kostelu Nanebevzetí Panny Marie a k večeru jsme vystoupali na do rozhledny na hradě Hněvín, odkud jsme měli možnost si prohlédnout okolní krajinu a sledovat, jak padá soumrak.
Druhý den jsme vyrazili opět do dolu, a to do již uzavřeného hlubinného dolu Julius III, kde se
nachází Podkrušnohorské technické muzeum. Na prohlídkové trase nám průvodce ukázal strojovnu těžební věže a lampárnu, kde se horníci dovybavili, než sfárali, a poté jsme navštívili "důl", totiž velmi hezky udělanou expozici na téma, jak to dole v dole vypadá. Ukázal nám způsob, jakým se razily štoly, techniku, která se užívá v podzemí a nechal nás odstřelit si stěnu, což byla celkem povedená show, až na tu vůni vanilky...Pak nás průvodce zavedl do expozice věnované důlním záchranářům a vybavení horníků. Prohlídku jsme stylově zakončili v místnosti věnované památce obětem důlních neštěstí v této těžební oblasti a pak se s námi rozloučil. Nakonec jsme si ještě prohlédli řetízkové šatny horníků a vydali se dál. Nevěřili byste, jak dokáže takový důl smrdět ještě roky po svém uzavření. I když musím říct, že své udělala i nedaleká chemička. Jelikož se povedlo počasí, vyrazili jsme se podívat k mosteckému jezeru, které se začalo napouštět v roce 2008 a stále se ještě napouští. V slunečním svitu, se zelenými břehy a hradem Hněvínem v pozadí působilo, jako kdyby zde bylo odjakživa. Naše poslední zastávka byla u zámku Jezeří, který se tyčí na svahu nad lomem ČSA, který jsme navštívili o den dřív. Až když jsme vystoupali po cestě ještě kus nad zámek, otevřel se nám výhled na lom v celé jeho velikosti a "kráse". I tak vysoko k nám doléhal hluk strojů, o kterých jsme si přímo v lomu mysleli, že zas tak hlučné nejsou. Podívaná na krásnou krajinu úpatí krušných hor a zelenajících se plání v kontrastu s měsíční krajinou a chemičkou smrdící v dáli, se mi zaryla hluboko do paměti. Nakonec jsme se prošli po zahradě zámku. Ač má zámek zůstat za každou cenu zachován, a Severočeská energetická se dušuje, že pro to dělá víc, než maximum, zámku začínají praskat zdi. Vědomí, že chodíte po nádherném místě s úžasným geniem loci (a teď nemluvím o lomu pod zámkem, ale o zámku samotném...v zahradě panuje atmosféra přímo vybízející k meditaci či čtení si na lavičce a opravdu se vám odtud nechce odejít), které tu už za pár let s největší pravděpodobností nebude, je hodně silný zážitek a já se k němu i po týdnu
neustále vracím a asi ještě nějakou dobu vracet budu…cum tacent, clamant…
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!