Podzimní paběrky

Sedím ve vietnamském bistru a srkám Phó. Snažím se ulovit nudle ze dna sněhobílé misky, které plochou lžičkou ne a ne nabrat. Poslouchám obsluhu, jak si povídá svojí mňoukavou mateřštinou a říkám si, jestli není na čase se začít učit tu zvláštní řeč a její nosovky a klouzavý přízvuk. 

Venku začíná pravý a nefalšovaný předvánoční shon. Brzo budou na každém rohu hrát koledy a všichni se budeme tvářit šťastně a říkat si, jak se na to všechno těšíme a co všechno musíme - naklidit, napéct, nakoupit, najít. Shánění dárků mi letos přijde jako nemožný úkol. Nevím komu co, nevím kde, nevím kdy. Nevím co pro sebe. Kdyby se Vánoce chtěly o měsíc zpozdit, nevadilo by mi to.

Volání do firem se zdá být hračka, ale dokáže klidně zabrat i dvě hodiny denně. Chtěla bych mít alespoň ty dvě hodiny denně placené, bylo by to celkem slušné kapesné a já bych alespoň neměla výčitky svědomí, že nedělám věci do školy.  Když voláte v 8, je to brzo, personalista ještě není v práci. V 9 se to nehodí, mají poradu a budou se radit až do 10, možná dýl, mají toho hodně. V 10:30 zrovna odešli na oběd. Ve 13:00 ještě nejsou v kanceláři. Ve 13:30  zrovna odběhli a ve 14:30, když konečně dostanu personalistu na telefon, se jsem požádána, zda bych mohla zavolat zítra. Chtěla bych mít takový job...

Další semík bez hakamy...abych se v ní mohla ukázat "Strejčkovi", budu si muset ještě počkat...ale trpělivost růže přináší a já jí mám dost...

Správce sítě se rozhodl, že jakožto vysokoškoláci můžeme fungvoat bez internetu, a tak připojení něraboltajet...tak jsme si pořídili vlastní internet.