Poznávám svůj balíček karet, poznávám sebe

Výklad z karet bylo něco, co mně už dlouho fascinovalo a přitahovalo, a z čeho mi zároveň šel mráz po zádech a tuhla šíje. Bylo to něco, co jsem si vždycky přála zkusit a čemu jsem se zároveň vyhýbala. Až jsem se jednou nachomýtla k tomu, jak moje kamarádka (která dělá i do jiných věcí mezi nebem a zemí a dle mého skromného názoru je v tom dobrá) vykládá z karet. Nadchlo mě to, pobouřilo (protože jak někdo může svěřit svůj život kouskům papíru, že?) a hlavně mi to utkvělo v hlavě natolik, že jsem několik týdnů strávila prohlížením internetu a zjišťováním, jaké že vykládací karty to vlastně na našem trhu jsou. Celé to vyvrcholilo tím, že mi jednou poštou přišel domů můj vlastní balíček tarotových karet. 

To se odehrálo téměř před rokem, asi před nějakými 10 měsíci, abych byla trochu přesnější. Mé tarotové karty, poněkud netradiční, mne nadchnuly, uchvátily a donutily plakat v záplavě pocitu, který by se snad dal popsat jako štěstí. Přišly jako "jednolitý" bloček, omotané tenkým celofánem a spojené dohromady, jak je od sebe ještě nikdy nikdo neoddělil a jak na zlatou ořízku ještě nikdy nikdo nepoložil ruku. Oddělovat je postupně od sebe pro mne byl rituál, takový, jaký zažijete jen jednou za život a i když se ten zážitek třeba někdy zopakuje, už to nikdy nebude ono. A tak jsem první jarní dny trávila mírným zanedbáváním školy a nadšeným poznáváním a "mazlením se" s kartami a čtením o nich, že asi i můj přítel mírně žárlil.

A pak se to nějak pokazilo. Pochlubila jsem se svou novou zálibou další své kamarádce, která též měla zkušenosti s tarotem, ale - jak soudím z naší konverzace - asi ne příliš dobré...o čemž jsem ovšem nevěděla. Její slova chladila jako led. Dostalo se mi od ní varování, že tarotové karty jsou něčím, s čím si nemám zahrávat, že je to nebezpačná hra s podvědomím, která by mně mohla pohltit. Mojí první reakcí bylo ubezpečení kamarádky, že si dám pozor, že nehodlám karty užívat k předpovídání budoucnosti, ale spíš jako takový nástroj k poznání sama sebe. Tenkrát jsem to myslela upřímně, dnes ale té první části nevěřím. Nevím, zda za to mohlo její varování, každopádně, pár dní na to se mi zdál sen, kde byly postavy z mých karet, v čele s Císařem, nádherné a vznešené, nadlidské a nelidské zároveň. A já se jich začala bát. Snažily se mně přesvědčit, že mi nechtějí ublížit. A já je zavrhla a poslala pryč. Nadšení z karet opadlo. Karty dostaly obal z hedvábného šátku a putovaly na poličku, kde vlastně zůstaly skoro zapomenuty, vlastně až doteď.

Svým způsobem je to škoda. Moje karty jsou - co se zvyklostí vyobrazení týče - velmi netradiční, velmi snové, velmi jemné a velmi ženské. Jen málo postav je mužských, na rozdíl od tradičních vyobrazení. Už první karta je usměvavá dívka v lehké róbě, která otevírá náruč světu. Jaký to kontrast k tradičnímu bláznovi, oblečeném v šaškovském kostýmu, šklebícím se do všech stran. Žádná z mých karet není hrozivá, smrt nevěští konec a ďábel sice rozsévá strach, ale nakonec je on sám svou vlastní obětí. Moje karty vyprávějí příběhy, každá zvlášť i všechny dohromady. Dovedou mne uklidnit i pohnout k slzám vděčnosti jen tím, že s na ně dívám.

Asi mi bylo souzeno nechat svůj vztah ke kartám trochu "vyhnít". Každopádně, nyní jsem našla odvahu karty rozbalit a začít se jim znovu věnovat, de facto od začátku. To, co jsem o nich měla načteno, se z hlavy z velké části vykouřilo, a tak mohu karty opět poznávat intuitivně pomocí pocitů, tak, jak by se to mělo před tím, než začnete o kartách studovat informace. Jako kdyby karty říkaly "konečně", pohlcují mne jejich jemné pastelové barvy a magická atmosféra, která z nich sálá. Poznávám konečně svoje karty a nejspíš skrze ně poznávám sebe. Některé karty vyžadují, abych na ně koukala drahnou chvíli, jiné mi stačí vidět na chvíli. Některé přejdu jako "pěknou kartu", u jiných se zastavím a až skoro nedýchám, jak mne fascinuje.

Co to všechno znamená? Proč mne fascinují zrovna ty karty, které mne fascinují? Nevím. Jak říkám, naprostá většina té trošky znalostí o kartách se mi z hlavy vypařila. Zatím karty poznávám intuitivně a pokouším se jim dát vlastní význam, důležitý pro mě samotnou. Je to krásné poznávání. Strach vyvolaný dobře míněným varováním mé kamarádky zmizel. Varování jsem ale nezapomněla. Dobře si ho pamatuji a vzpomínám na něj pokaždé, když beru karty do ruky. Vím, že tohle varování bylo to, co mi chybělo, abych mohla karty opravdu začít používat.

A věštění budoucnosti z karet? Jestli na něj někdy dojde, tak to bude ještě dlouhou dobu trvat. Ale až na to dojde, třeba karty jednoho dne vyložím i Vám...