sobota 15. března 2014

Už nejsem v IAESTE

Všechno jednou končí, a tak se i moje členství ve výše jmenované studentské organizace stalo záležitostí minulosti. Odejít trvalo ani ne půl minuty a bylo to něco, co už přijít muselo, co mělo přijít mnohem, mnohem dřív - respektive měla jsem to nechat přijít mnohem dřív, ušetřila bych si spoustu trápení. Se stoicky buddhistickým přístupem ale věřím, že to přišlo v tu pravou chvíli a že se to odehrálo tak, jak se to odehrát mělo, tím nejlepším způsobem. Ale stejně o tom přemýšlím.

V IAESTE jsem přikládala ruku k dílu skoro 5 let a vždy mě to bavilo. Bylo to něco, co mně obohacovalo, co mě přivedlo do styku se zajímavými lidmi. Něco, co mi rozšířilo obzory a mnohému mě to naučilo. Pro IAESTE jsem dlouhou dobu dýchala a byla jsem hrdá, že patřím do takového kolektivu. Jenomže pak se to nějak podělalo. Nevím, kde je chyba, jestli ve mně, nebo v lidech okolo, nebo půl napůl. Každopádně, poslední rok a něco mi připadalo, že ať dělám, co dělám, dělám to špatně. Kolegové mi stále připomínali, co musím udělat, a nezapomněli ještě podotknout, jak to mám dělat. Něco si vymysleli, že "by bylo dobré kdyby…", ale realizace zbyla na mně. A když se ukázalo, že to nejde, byla to moje chyba. Dostala jsem vynadáno za to, že nechci dělat věci nad rámec svých povinností, které jsem se uvolila dělat, i když jsem je dříve dělala. Pocit, že jsem "holka pro všechno" postupně přerostl až v pocit, že "jsem děvka pro všechno", na práci dobrá, a to ještě jenom na tu nelukrativní, která není vidět. Jo a taky na "odsírání" neúspěchů. A na skákání do řeči. Ale na zábavu - tedy tu druhou půlku členství v IAESTE - jako bych neměla nárok. Zkrátka, už jsem neunesla ten pocit, že mi moji kolegové, a hlavně jeden z nich, chčijí na hlavu a ani se to nesnaží vydávat za déšť, a rozhodla jsem se odejít. Tak, aby to všichni věděli, a tak, aby mi nikdo nemohl vyčítat, že musel dodělat mojí práci. Připravila jsem se tím o spoustu drobných výhod, ale, Bože, já jsem ráda, že jsem pryč. Skáču radostí a najednou, jako kdyby mi spadla z ramen ohromná tíha. A zase v noci v klidu spím.

A přesto, že se věci takhle zkazily, jsem ráda, že jsem v IAESTE byla. Jsem ráda, že jsem poznala lidi, získala zkušenosti a naučila se, že se sebou nemám nechat vyjebávat. Asi to byla poslední zkušenost, kterou jsem potřebovala získat, abych mohla jít a v klidu si hledat práci. A hlavně, abych mohla jít dál. Jestli někdy někdo budete uvažovat o členství v nějaké studentské organizaci, jděte do toho. A jestli tou organizací bude IAESTE, pak do toho jděte tuplem. Je to skvělá parta a dá Vám to tolik, že i když budete odcházet ne úplně tím nejlepším způsobem, budete ronit potoky slz vděčnosti, že jste tam mohli být a že jste mohli získat všechno to, co jste získali. Opravdu to stojí za to.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!