Jak jsem pila čaj a jak jsem si zdobila misku

Mám poslední dobou tendence vymetat akce zaměřené na orientální, a hlavně na japonskou kulturu. Když jsem se tedy dozvěděla, že třetí květnový víkend se v plzeňské zoologické zahradě uskuteční Dny Japonské kultury,které připomínají vznik japonské kamenné zahrady právě v této zoo, měla jsem s programem jasno. Státnice - nestátnice, tohle jsem si nemohla nechat ujít.

V sobotu jsme s přítelem s návštěvou zoo váhali - bylo poměrně chladno, nebe mělo ocelově šedivou barvu a meteroologové slibovali vydatný déšť. V sobotu jsme se tedy rozhodli realizovat jiný program. Nakonec v sobotu nespadla ani kapka, ale nám nezbylo, než vyrazit v neděli. Už v noci na neděli vydatně pršelo a ráno bylo hodně pošmourné. Po zralé úvaze jsme se přeci jen rozhodli do zoo vyrazit - riskneme to, a pokud se po cestě tam rozprší, otočíme to a pojedeme domů. A tak jsme vyrazili a celou cestu do zoo nespadla z nebe ani kapička. Až ve chvíli, kdy jsme si koupili lístky a kdy jsme prošli branou zoo, spustil se liják, jako kdyby někdo otočil kohoutkem u sprchy, a pršelo a pršelo, až do odpoledních hodin. Vzhledem k penězům, které jsme práv utratili za vstupné a vzhledem k tomu, že už jsme byli uvnitř, rozhodli jsme se vyrazit do útrob zoo a akci si užít tak, jak jen to půjde. A udělali jsme dobře, že jsem zůstali.

Poloprázdná zoo, bez uřvaných ratolestí jak utržených ze řetězu, je úžasně tiché místo, které i ve studeném dešti dokáže pohladit na duši. Místo, kde se odehrávaly Dny japonské kultury, bylo dobře vybaveno stany a v blízkosti byl i přístřešek s občerstvením, a tak bylo kam se schovat před deštěm. Za celkem přijatelný poplatek navíc mohl člověk usrkávat ze stylové misky vlažný japonský čaj, s teplotou tak akorát, aby rozehřál tělo, ale aby nespálil jazyk, třeba genmaicha, jemně vonící po pražené rýži.

Obešli jsme s přítelem stánky, ochutnali suši, onigiri a japonský špagetový salát (ano, opravdu byl ze špaget a ne, nebyla to náhražka za tradiční japonské nudle - tohle momentálně v Japonsku frčí) a japonské dezerty. Od Japonky, která se úslužně snažila napsat všechno, co si lidé naporoučeli, jsme si nechali vyrobit kaligrafii - sice ne tak zdařilou, jako na Japan Fairu v Praze, ale i tak hezkou. Shlédli jsme ukázku japonského šermu, kterou předváděl párek nadšenců, v brněních - replikách generálských zbrojí z Náprstkova muzea a od těch samých jsme viděli i ukázku vojenské lukostřelby a vyslechli jsme si přednášku o kyudo. V mezičase jsme zapadli do tropického pavilonu k opicím, papouškům a plazům. Z oblečení nám tam stoupala pára a v ústech se vytvářela podivná pachuť, jak člověk dýchal tamní hustý vzduch, ale bylo tam teplo. A asi právě tyto návštěvy tropického zvířectva nám pomohly celý slavný výlet přestát bez újmy na zdraví. Vlhkost se z člověka doslova odpařila a velmi rychle odezněl i pocit chladu a studených končetin.

Osobně jsem si užila nejvíce hlavně dva body programu. Tím prvním byl čajový obřad, kde jsem se drze přihlásila jako dobrovolník z publika. Měla jsem tak možnost ochutnat japonský čaj matcha, našlehaný a připravený tradičním způsobem, a vidět samotný proces přípravy. Nejen, že jsem si poslechla, jak se host na takovém čajovém obřadu chová, ale mohla jsem si to i vyzkoušet - k mé veliké radosti a ku vzteku několika pubertálních slečen, které se holedbaly, jak si to půjdou vyzkoušet, ale pak zaváhaly. A kdo zaváhá...nepije čaj. Už jsem matcha pila několikrát, ale vždy studený. Svíravá chuť na prach drceného zeleného čaje tak byla vždy vyvážena osvěžením, které nápoj přinesl. Teď jsem ho ale pila teplý, a musím říct, že je to docela hořké a svíravé. Pečlivé našlehání nápoje také udělalo svoje. Takže samotný čaj nic moc. Zato čajové cukroví a zážitek k nezaplacení. A co teprve ty ztuhlé nohy, když sedíte zhruba půl hodiny v tradičním japonském sedu seiza...a navíc mi nateklo do bot. Takže po skončení obřadu jsem se dlouho "odpařovala" v již míněném pavilonu a krátila si chvíli tím, že jsem se šklebila na šimpanze (a oni na mně dlabali).

Druhým "zlatým hřebem programu" pro mě byla možnost koupit si keramickou misku a tu si vlastnoručně ozdobit technikou glazury raku. Jelikož jsem nikdy s keramikou a s glazurou nepracovala, první pokus nedopadl nic moc a glazura mi na misce vybublala. No ale radost jsem měla jak malé dítě...ono není nad to se čas od času pořádně upatlat (třeba glazurou) a zablbnout si jako malé dítě. Pro velký úspěch jsme pak pokus opakovali a udělali jsme si každý ještě jednu misku. Ty už se povedly - co se glazury týče - mnohem lépe, ovšem příteli miska dosti popraskala. Poslední chvíle na této kulturní akci jsem tedy strávila sledováním keramické pece a pánů keramiků, kteří z ní tahali do ruda rozžhavené kousky keramiky, které zasypávali pylinami, ve kterých nechali keramiku chvilku odstát a vychladnout, než jednotlivé kusy s hlasitým zasičením ponořili do vody. Potom se výtvory umyly a dílo bylo na světě. Některé kousky praskly už při chlazení a zbyly z nich střepy, jiné vydržely a zazářily krásně kovovou barvou. Banalita, ale krása to sledovat. Mé výtvory mám u sebe doma, a ještě teď krásně voní dřevem, ve kterém se chladily a ve kterém získávaly krásný patinový nádech...