Jeden moment na semináři Aikido

Skončil první den semináře. Odpolední trénink dospěl k závěru, formality a fotografování se odbyly s patřičnou vážností a s upřímným úsměvem. Všichni zúčastnění odešli do restaurace, něco pojíst a trochu se pobavit. Jenom já zůstávám v hale hořické sokolovny, která nyní slouží jako dojo. Konečně jsem sama, konečně mám čas na sebe...

Je zvláštní, jak je toto místo, které znám plné ruchu, najednou tiché. Nikde ani noha, akorát dům si žije vlastním životem. Do ticha pravidelně odtikávají hodiny, občas to zapraská v parketách nebo ve dřevěném obložení. Občas, jakoby se celý dům nadechl a pozvolna vydechoval, stejně, jak to děláme my při meditaci na konci cvičení. Jako kdyby se celá sokolovna rozhodla, že se po tréninku potřebuje protáhnout, stejně jako to děláme my, a jako kdyby starému domu praskalo v kloubech, ostatně stejně jako nám.

Obloha venku se na chvíli vyjasnila a západním oknem na tatami dopadají měkké, zlatavé paprsky zapadajícího slunce. Všechna zeleň kolem dojo, a že je jí tu požehnaně, se rozzářila sytě zelenou barvou a začala se třpytit kapakmi deště, které na ní ulpěly. Venku náhle začali zpívat ptáci. Nastal tak magický okamžik, že kdybych se zrovna nacházela v nedalekém parku, zřejmě bych se stala svědkem toho, jak sochy z pískovce obživly a daly se do tance.

Jak slábne denní světlo, přemýšlím o tomto semináři. Seminář vede Francouz, Jacques Chervin. Co jsem vyrozuměla z rozhovorů ostatních, tenhle pán semináře moc nemívá, o to míň v ČR. Vážím si toho, že tu jsem.

Jacques není typem učitele, který by toho hodně namluvil, vlastně nemluví vůbec. Svou roli zde sehrála jistě i jazyková bariéra, ale jaký je to rozdíl proti Shishiya-senseiovi, který jazykovou bariéru prostě nebere v úvahu, a semináře doplňuje vysvětlením a snahou přiblížit nám filozofii aikido a své myšlenky. Jacques se se seminářem s prominutím "nesere". Žádná rozcvička, jde rovnou na věc, techniky ukazuje rychle, cvičí je přesně a celkem tvrdě. Opět téměř úplný opak v porovnání se "strýčkem".

Šok střídá nadšení, když trénink zahájil katou mae-giri. Následovalo zmatení, když začal předcvičovat varianty na dané téma, které jsem nikdy neviděla a absolutně jsem nestíhala jeho tempo. Zmatení pak nahradilo zklamání, když jsem zjistila, že ani jednu z variant nejsem schopná dát dohromady. A to jsme právě docvičili poslední variantu, u které si mně Jacques prohlédl a gestem, Francouzům vlastním, mi dal najevo, že dobrý. Dál už byla jen rezignace a snaha se nezrakvit, ani od ostatních, ani vlastní šikovností. Nebudu lhát, nezvládala jsem to.

V době, kdy píšu tento skoro až deníkový záznam, je přede mnou ještě jeden den semináře. Budu naštvaná, protože mi to nepůjde, budu odmítat cvičit některé techniky, protože budou moc tvrdé, a asi se zase uleju do nářaďovny. Už teď ale vím, že budu odjíždět plná nových dojmů a témat k přemýšlení, a hned po návratu začnu spřádat plány, na který seminář vyrazit příště.

Jacques ve mně zanechal hluboký dojem. Tento pán, vzdáleně připomínající Pohlreicha (kdyby měl Pohlreich o sto kilo méně), sice na jedu stranu cvičí tvrdě a tváří se nepřístupně, na druhou stranu ale okamžitě rád ukáže, opraví, poradí. Z přísně řezané tváře se usmívá pár očí, který v sobě snad má něco z moudrosti pánů na kamize. A když má příležitost, je to veselá kopa.

Bolí mně žebra, jak jsem blbě upadla, a těším se, co přinese zítřek...
(Autorsky zkráceno. Plná verze zde.)