pondělí 27. července 2015

Na návštěvě v "Jurském parku"

Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.

Mimo jiné mi zůstala fascinace malého děcka z ohromných šedivých kovových oplocení a zdí, zadrátovaných, a pod proudem. Kdykoliv jsem lezla přes plot našeho domu, představovala jsem si, že prchám z výběhu tyranosaura rexe, a že to musím stihnout, než zase nahodí proud. Také mi zůstala bláhová víra, která ovšem postupně hodně zeslábla, že dinosauři tam někde v džungli žijí...nejspíš někde v Amazonii, nebo na nějakém zašoupnutém ostrově v jihovýchodním Pacifiku. To poslední, a to hlavní, co mi asi moji rodiče neplánovali vštípit mojí cenzurovanou verzí filmu (alespoň ne vědomě), ale co ve mně zůstalo až do teď, je úcta ke tvorům, kteří jsou mnohem starší, silnější a strašnější, než my a úcta k přírodě, protože, řečeno replikou z filmu, život si vždycky najde cestičku.

Po přečtení předchozích řádků Vás asi nepřekvapí, že návštěva,
kterou jsme včera s přítelem podnikli, na mně měla velmi silný účinek, určitě mnohem silnější, než na ostatní návštěvníky. Ne, nebyli jsme v Dinolandu. Ale zatímco ostatní návštěvníci se procházeli po Krokodýlí zoo v Protivíně, soukromé instituci, která patří jednomu jistě ne úplně chudému milovníkovi těchto plazích predátorů, já se ocitla na jednom neznámém ostrově, v Jurském parku, který patří jistému výstřednímu milionáři, který na ničem nešetřil... 

Přiznám, že ona krokodýlí zoo rozměry ani zdaleka nedosahuje rozloze ostrova, je to "jen" jedna stará, ale velmi hezky zrekonstruovaná stodola. Určité podobnosti mne ale praštily do očí. Tak na příklad, zoo má celkem přísná pravidla pro návštěvníky. Je zakázáno fotit, prohlídka probíhá ve skupinkách (ovšem, když máte tu "drzost", a zeptáte se, zjistíte, že si můžete celou expozici projít znova sami, a nikdo vám za to nic neudělá). Když vstoupíte do expozice, ocitnete se doslova v jiném světě, a podobnost výběhů s těmi z filmu je až zarážející.

Měli jsme štěstí, přišli jsme tak akorát na krmení. Nejprve se krmí malí krokodýli kubánští, dorostlí tak do dvou až tří metrů délky. Zatímco ostatní děti vidí jenom krokodýly, mně je okamžitě jasné, že kdyby velociraptoři žili ve vodě, tak přesně takhle by lovili. Bylo pro mne trochu zklamání, že krmení ohromného samce krokodýla mořského probíhalo standardním způsobem - totiž přehozením kousků kuřete přes horní okraj terária opatřeného dosti masivními mřížemi. Čekala jsem, že se otevře střecha, a otvorem vjede do terária kráva připoutaná v postroji, načež bude následovat jenom zpěněná voda a když se všechno usadí, bude tam jen torzo onoho postroje. I tak se ale masivní jedinec celkem předvedl a ukázal nám, zač je toho krokodýl. Dokázal se celý vymrštit z vody, přičemž nás při dopadu všechny pěkně zlil. Dost názorně nám tak ukázal, že příkaz rodičům, aby neměli děti na ramenou při krmení tohoto kolosu, a pokud možno nebyli úplně u výběhu, není jen nějaký výmysl chovatelů. On totiž tenhle "drobek" opravdu dokáže z vody vyskočit až na délku svého těla. A tenhle miláček má přes čtyři metry…

Následovala prohlídka inkubátorů (podobnost s Jurským parkem opravdu ne čistě náhodná), ve kterých zrovna byla vejce (některá už prázdná), a menších jedinců krokodýlů amerických, aligátorů, kajmanů a gaviálů. Asi aby nebyla expozice tak jednotvárná, plavaly spolu s gaviály ve výběhu i kostlýni (taková hodně velká, obrněná ryba, co žije v tropech) a jedna želva, tzv. prasečí. Jedná se o menší druh karety, která žije ve sladkých vodách a její čumák skutečně připomíná rypáček prasete. Jedno menší terárium potom obývalo několik kajmanek supích, nehybně sedících u dna a tvářících se, že vlastně vůbec nejsou kajmanky, ale kameny. Přítele krom již zmíněného krokodýla mořského zaujaly ještě dvě kobry monoklové (jedna leucistická a jedna albín) a jedna krásně vybarvená, nedávno svlečená samička brýlovce, tedy kobry indické.

Poslední částí expozice, kde jsou umístěna mláďata, jsme již procházeli
sami, bez průvodce. Pán co věděl, to nám řekl, a v téhle části nás již žádný nový druh nečekal. "Dětskou zoo" jsme si tedy prošli sami a měli jsme tak možnost vidět krokodýly v různých věkových kategorií hezky pohromadě. Průchod mezi jednotlivými výběhy byl pro ostatní pouze celkem úzkou uličkou, já ale stále sledovala vedení na stropě, a tak nějak jsem doufala, že najdu i rozvodnu s pojistkami výběhů jednotlivých ještěrů...

Nakonec jsme si prošli celou zoo ještě jednou, bez průvodce, bez davu dalších návštěvníků a hlavně bez uřvaných a neukázněných dětí, které si neodpustily bušit do skel terárií jak praštěné, i přes opakované upozornění průvodce, aby to nedělaly. Znovu jsme si tedy prohlédli všechny exempláře, které se rozhodly, že se nám ukážou, a to včetně leucistických gaviálů a jen pár dní starých mláďat krokodýla nilského. Jedno z mláďat neuvěřitelně agresivně vystartovalo po mém příteli (předesílám, že je nijak nedráždil), a kdyby mezi nimi nebylo sklo terária, asi by se mu s chutí zakouslo přímo do nosu.

Nakonec jsme si ještě zakoupili pohlednice, abychom měli alespoň nějakou památku na naší návštěvu. Společně jsme se usnesli, že už jsme viděli všechno, co se dá, a došli jsme k závěru, že je na čase vyrazit dál. Přítel jen prošel turniketem. Pro mne to znamenalo vrátit se zpět do reality a uvědomit si, že jsem opravdu viděla "jen moderní krokodýly" a ne dinosaury z Jury nebo z Křídy...i když... 
Fotografie zdroj: www.koci.eu

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!