neděle 27. září 2015

Jak jsem se šla podívat na pandy, ale ty mi ukázaly záda (aneb dovolená ve Vídni, část 3.)

Zoologická zahrada v Schönbrunnu se ocitla na našem seznamu míst, které chceme navštívit, už během prvního plánování. Ale vzhledem k tomu, že jsme se vydali do Vídně až na konci léta a neměli jsme záruku, že nám bude přát počasí, radši jsme její návštěvu moc neplánovali a rozhodli jsme se nechat přírodu, aby rozhodla za nás. Když bude pršet, říkali jsme si, pojedeme do města, kde je pár míst, která nás zaujala, nebo se podíváme dovnitř, do samotného zámku. Když bude hezky, půjdeme do zoo. Než jsme našli jeden ze vchodů do zahrady, který je přímo u Neptunovy fontány, stálo už sluníčko dost vysoko na obloze. Blížilo se poledne a teplota  atakovala třicet stupňů. Zběžně jsme si prohlédli plánek zoo a zjistili, kolik stojí vstupné. Okamžitě nám bylo jasné, že celou zoo projít nestihneme. Ani vstupné není zrovna levné. 16,5 Euro za osobu je celkem dost, ale dovnitř jsme se chtěli podívat oba. A příroda nám dala šanci, projít si areál za opravdu luxusního počasí a nemuset se strachovat kvůli dešti. A tak jsme vyrazili za zvířátky…

Schönbrunnská zoo je nejstarší zoologickou zahradou v Evropě, ne-li na světě. Roku 1752 ji založil manžel Marie Terezie jako zámeckou menažérii, což je honosně znějící název pro zvěřinec. Ve druhé polovině 20. století prý byla zahrada zpustlá, výběhy ve špatném stavu, zvířata zanedbaná, a uvažovalo se o jejím zavření. Zaměstnanci zoo to prý ale nechtěli dopustit, a tak se rozhodli situaci změnit. Zoo tak dnes patří k nejmodernějším a nejlepším zařízením na světě. Moderní pavilony, často s interaktivními prvky (nejen) pro děti, a nově zbudované výběhy pro zvířata se výborně doplňují s historickými budovami, které zůstaly zachovány a byly nádherně zrekonstruovány. Procházíte se tak po moderní zoo, kde mají zvířata dostatek prostoru a klidu, a zároveň stále máte pocit, že se pohybujete v zámeckém areálu. Po celé zoo jsou rozmístěné stánky s občerstvením nebo restaurace, kde si můžete posedět v příjemném prostředí a něco pojíst. Ceny jsou samozřejmě úměrné tomu, že jste v Rakousku, a navíc jste museli zaplatit vstupné, abyste sem mohli. Ale i tak se zde dá celkem dobře najíst za relativně slušné peníze. Za oběd z kategorie "malá jídla" jsme s přítelem dohromady zaplatili do 10 Euro. Hlad jsme zahnali, jídlo bylo chutné a usměvavá, i když trochu unavená servírka nám ho přinesla na stůl do pěti minut.

Občas, když jdu do zoo v Plzni, slýchám návštěvníky, jak nadávají - zoo je moc malá, výběhy jsou celé špatně, vstupné je moc drahé...po návštěvě zoo v Schönbrunnu, která byla letos po čtvrté v řadě vyhlášena nejlepší zoologickou zahradou v Evropě, mohu s klidným svědomím říct, že plzeňská zoo je, co se konceptu a péče o zvířata týče, s tou Schönbrunnskou v mnohém srovnatelná. Snad jen cena v Plzni se v porovnání s Vídní jeví v až směšně nízká.
Plánek zoo. Už při vstupu nám bylo jasné, že ji celou projít nestihneme.
V amazonském pralese
I když jsem právě napsala, že plzeňská zoo srovnatelná, přesto byla návštěva zoo v Schönbrunnu nezapomenutelný zážitek. Některé věci v Plzni prostě nejsou a já jsem ráda, že jsme se přítelem odhodlali, do zoo jít. I samotný genius loci stojí za to, vždyť tamní zvířata žijí doslova v malých palácích. Popsat všechno, co mne tam zaujalo, asi nezvládnu. Tak zde zmíním jen pár zajímavostí.

Vstup do pralesa. Cedule předem
varuje, jaké klima tam panuje.
Jednou z nich je amazonský pavilon - ohromný skleník, plný tropických rostlin (a to i vzrostlých stromů), s teplotou kolem třiceti stupňů a vlhkostí vzduchu nad 80%. Při vstupu do něj máte pocit, jako byste právě dostali pěstí. Vzduch je tam vlhký a je v něm cítit tlející listí. Hned vzápětí se ale rozhlédnete kolem, a okamžitě na ten pocit zapomenete. Zjistíte, že až na pár výjimek vás od zvířat nedělí žádné pletivo, mříže nebo sklo. Nad hlavou vám visí obrovští kaloni, a kdyby chtěli, klidně k vám mohou přiletět. Jenže nechtějí, a tak si jen spokojeně visí u stropu, drbou se na břiše a pojídají ovoce, které jim pečovatelé rozmístili všude možně po větvích. Cestička "džunglí" je umně vytvarována a doplněná houpacími mosty z lan a bambusu. Při pohledu do zeleně zjistíte, že na dosah ruky od vás sedí na větvičce drobný ptáček, a se zaujetím vás pozoruje, aby vzápětí odletěl. Když sledujete želvu, jak se v říčce pere s rybami o kus jídla, máte pocit, že se jen stačí naklonit přes zábradlí, a tu želvu si můžete pohladit na krunýři.
Netopýří jeskyně. Batman
by mohl závidět.

Pro ty, co mají pro strach uděláno, je v pavilonu i netopýří jeskyně, osvětlená pouze modrým UV-světlem, které netopýrům nevadí. Když vstoupíte, zjistíte, že ve škole vás mimo spousty užitečných věcí naučili i několik blbostí. Například to, že netopýři nejsou vůbec slyšet. Po návštěvě téhle jeskyně vím, že jsou, a to docela dost. Když tam chvíli postojíte a nehýbete se, začnou netopýři létat vysokou rychlostí těsně kolem vás. Jsou to velmi dobří akrobaté a vy tak cítíte vítr, jak mávají křídly těsně kolem obličeje a slyšíte, jak ta křídla jemně pleskají při letu. Je to úžasný pocit, který vám způsobí mírnou závrať a husí kůži po těle. Pokud máte dobré oči, uvidíte obrysy netopýrů u krmítka, kde hodují na kusech ovoce. V letu vidíte jen rozmazanou čáru.

Vítejte v opičárně
S duchem doby přibyla ke třem mou-
drým opičkám i čtvrá - nedám.
Pavilon opic, nebo - chete-li - Affenhaus, je úžasným příkladem toho, jak v schönbrunnské zoo dokázali skloubit staré základy zoo s moderním pojetím. Pavilon je stará budova s prvky secesního stylu, ovšem vevnitř moderně zařízená. Opičky mají prostorné výběhy okolo atria. Navíc lze vyjít na ochoz, takže máte krásný rozhled po celé budově. Na ochozu jsou exponáty na téma vztah člověka s opicí. Včetně mých oblíbených tří moudrých opiček "nevidím - neslyším - nemluvím".

Už jsem několik zoologických zahrad navštívila, a musím říct, že přirovnání "smrad jako v opičárně" má své opodstatnění, ovšem ne zde. Budova je výborně odvětrávaná a tak se nejvlezlejším zápachem stal květinový parfém jedné z návštěvnich, která došla k závěru, že se zrovna tam musí honem navonět, a poněkud to přehnala. Shodou okolností Češka.

S přítelem jsme vyšli i na onen zmíněný ochoz, prohlédnout si výstavku - historické exponáty snad z celého světa na téma "člověk a jeho podobnost s opicí", nebo, a to by možná bylo výstižnější "opice chovající se jako člověk", a to včetně knih a filmových plakátů s opičí tématikou. Přítele celkem zaujaly sošky ze všech možných koutů světa a ze všech možných historických období. Možná pro svou pitoresknost, kterou mně spíše odrazovaly. Při pohledu z ochozu dolů, na turisty, jak sledují zvířátka za sklem a dělají na ně opičky, jsem se bohužel přistihla při úvahách o tom, že se ty opice chovají nějak lidštěji, než lidé, a lidé se chovají nějak až moc opičácky. Nejvyšší čas jít zase dál. S pohledem zpět zjišťuji, že lepší poctu si snad Kurt Vonnegut zasloužit ani nemohl, i když jeho kniha tam chyběla. Inu, "Vítejte v opičárně"…
Pavilon opic z ochozu.
Jeden z výběhů pro naše blízké příbuzné. Podle chování těžko určit, na které straně skla je inteligentnější druh.



Pandy nemají rády focení a koaly celý den prospí
Pandy nám ukázaly záda.
Postupně jsme se s mnoha zastávkami u dalších výběhů propracovali až do nejstarší části zoo, s tak zvaným snídaňovým pavilonem. Sem chodila šlechta snídat a při jídle se mohla kochat exotickou zvěří ve výbězích okolo. Tenkrát to bylo v módě. Konečně jsme došli ke zvířatům, na která jsem se já osobně těšila nejvíc - k pandám velkým. Právě jejich chovem je Schönbrunnská zoologická zahrada proslulá. Zde se narodilo první pandí mládě v zajetí, počaté přirozenou cestou. Černobílí méďové s dobráckým obličejem a pohodovým způsobem života, měli zrovna čas krmení. Chovatelé je tedy nalákali dovnitř, do pavilonu, aby na ně bylo dobře vidět. 
Bohužel, fotky pandy jdou pořídit hodně těžko. Tihle bíložraví endemité se většinou schovávají v bambusu ve vzdálenější části pavilonu, a fotografie pořízené kompaktním fotoaparátem přes sklo tak jsou nevalné kvality. Kompakt většinou zaostří na špínu na skle. Takže získáte úžasně ostrou fotku fleku na skle, na černo-bílo-zeleném pozadí. Navíc, pandy jsou zdejší celebrity. To znamená, že výhled na ně je neustále v obležení nejen dětí, ale i dospělých. Ti se většinou snaží protlačit své děti dopředu, aby dobře viděly. A když už to nejde opředu, tak alespoň před objektiv támhle toho turisty. Když si pandu nevyfotím já, tak on taky ne. A basta! A navíc, protože jsou pandy celebrity, mají i hvězdné manýry. Nemají rády focení s bleskem (nápis "prosím, nefoťte s bleskem" lidé celkem úspěšně ignorují), a tak se rozhodly řešit situaci po svém a sedají zásadně zády ke sklu. Když se vám podaří vyfotit pandu z profilu, máte celkem štěstí. Dokonale je chápu. Na jejich místě bych udělala to samé.

Medvídek koala. Živoucí důkaz toho,
že spánek může být hodně náročný.
V blízkosti pand má svůj výběh ještě jeden světově proslulý medvídkovitý endemit - medvídek koala. Stejně jako pandy je to býložravec s velmi omezeným jídelníčkem. Na rozdíl od pand se ale moc nehýbe, vlastně skoro vůbec, a návštěvníky proto moc nezajímá. Většinou znuděně pořídí jednu či dvě fotky, aby se neřeklo, a vydají se dál, za něčím, co je trochu živější.
Medvídek koala, který vypadá jako plyšák, nejspíš s prachově jemnou huňatou srstí, si tak může dál líně viset na větvi a spát, což je jeho hlavní náplň dne. A vypadá při tom ve skrze roztomile a tak nějak male, jak je usazený na větvi. Kdyby se nedržel pevně a zbuchnul by dolů, asi by se ani neprobral. Splnila jsem si rak dětský sen a konečně jsem ho viděla v celé jeho ospalosti, lenosti a plyšovatosti.

Ještě jeden pavilon na závěr
Úžasně barevný korálový útes.
Postupně jsme se zoologickou zahradou propracovali až k jejímu dalšímu vchodu. Denní doba už pokročila, a my jsme neprošli ani polovinu zahrady. Měli jsme ale ještě jeden cíl - pavilon s akvárii. Už od začátku jsme věděli, že to bude naše poslední zastávka v Zoo. Pavilon se nachází jen kousek od druhého východu, kterým jsme plánovali opustit zoo. I když jsme se po cestě dost zdrželi, využili jsme toho, že nás nikdo nikam nežene, a šli jsme dovnitř.
Naskytl se nám tak nádherný pohled na mořské útesy, s korály, sasankami a tropickými barevnými rybkami. Měli jsme možnost prohlédnout si i mořské koníky, přichycené na mořských řasách, jak se nehybně vznášejí a dělají, že tam nejsou. Hlavně nenápadně. Stejně tak jsme obdivovali i perutýny a rejnoky.

Mohutná arapaima na první pohled
připomíná štiku.
Nejdéle jsme se ale zdrželi v podvodním tunelu. Já už jsem kdysi byla v podobném v mořském akváriu v Anglii, v Brightonu. Tehdy kolem mě plavali žraloci a já zažila zvláštní pocit beztíže, asi jako když se ponoříte pod vodu a přestanete bojovat s vodou a necháte ji, aby vás nadnesla. Než začnete stoupat, máte chvíli pocit, že vaše tělo nic neváží. Zde se dostavil pocit velmi podobný. Akorát v nádrži nebyli žraloci. To mi ale nevadilo. Ohromné, zhruba dvoumetrové arapaimy, pro nás byly víc než adekvátní náhradou. Sledovat, jak vám tato ryba původem z Amazonie pomalu a ladně proplouvá nad hlavou, byl úžasný zážitek. Navíc jsme měli štěstí a viděli jsme v tunelu i sladkovodní rejnoky. Ti žijí u dna, a nehybně čekají na kořist na dně, většinou zahrabaní v písku. Při naší návštěvě ale byli dosti čilí a honili se po dně.

V pavilonu jsme byli ještě nějakou dobu a prohlédli jsme si i další zvířata, včetně sloních želv, tropických mravenců a anakondy. Nakonec jsme se usnesli, že už se nezadržitelně blíží večer a s ním i zavírací hodina zahrady. Rozhodli jsme se proto vyrazit dál. Ze zoo jsme vyšli u velkého skleníku, tedy kousek od místa, kudy jsme vstoupili do zámeckého areálu a zamířili jsme na tramvaj. Cestou jsme minuli japonskou zahradu, kterou jsem chtěla vidět, ale na kterou jsem v záplavě dojmů a zážitků totálně zapomněla. Znova jsem si na ni vzpomněla až teď, když dávám dohromady své vzpomínky. Nu, budu tam muset někdy zajet znova...

Tehdy mě to ale netrápilo. Usnesli jsme se totiž, že i když se připozdívá, ještě není tak pozdě, abychom si metrem nesjeli do centra prohlédnout si uličky kolem Svatého Štěpána. A já se tak těšila na to, co nás ještě čeká…

Pokračování příště :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!