Jak jsme měli jet do Salzburgu, ale dojeli jsme do Vídně (aneb dovolená ve Vídni, část 1.)

Místo článku, který právě čtete, jsem původně plánovala příspěvek o semináři Aikido. Měl se konat v Salzburgu pod vedením Shishiya-senseie. Plánovala jsem něco jako porovnání seminářů v Čechách a zahraničí (měl to být první zahraniční seminář, na který bych jela, a určitě by bylo, co srovnávat) a něco málo informací o Salzburgu. O něm už jsem zde kdysi psala, tentokrát jsem ale plánovala poněkud faktografičtější pojednání. Jenže osud zamíchal kartami, a sensei musel seminář ze závažných důvodů zrušit. To nás s přítelem dost vzalo. Těšili jsme se na senseie, na lidi z aikida, které oba známe a které vždy rádi vidíme, a na to, že se spolu po docela dlouhé době (asi dva roky) zase někam podíváme a zažijeme něco nového. A najednou přišla zpráva, že se to celé ruší. Pro senesiovy důvody jsme měli oba pochopení. Co nás ale mrzelo bylo to, že se naše vysněná dovolená rozplynula ještě rychleji, než pára nad hrncem. Zrušit dovolenou a jít normálně do práce se zdálo jako celkem logická záležitost, nám se ale nechtělo. A strávit celou dovolenou doma nám také nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jsme přemýšleli, co s časem. V hlavách se rodily různé plány, většina z nich byla zase hned zavržena. Nakonec jsme se rozhodli chvíli počkat…

Tak nějak jsme doufali, že se objeví zpráva, že se seminář přeci jen koná. A to se stalo. Seminář se ve zkrácené podobě a pod vedením někoho jiného v Salzburgu přeci jen uskutečnil. V době, kdy se k nám tahle zpráva donesla, jsme už ale měli vymyšlený a náhradní program. Rozhodli jsme trochu změnit destinaci a hodně upravit náplň dovolené. Aikido úplně odpadlo a zůstalo jen to "turistění". Rakousko jakožto cílová země zůstalo, místo do Salzburgu jsme ale zamířili do města valčíků, řízků a Sachrova dortu - do Vídně. 

Ať žije "Žluťásek"
Vídeň má tu výhodu, že už jenom samotné jméno je pojem, a je s ním spojeno tolik asociací a superlativů, že dostat se do ní není žádný problém. Ať už se rozhodnete cestovat autobusem, letadlem nebo lodí, vždy se do ní dopravíte. My jsme zvolili jako způsob dopravy autobus Student Agency. Kromě rozumné ceny za přepravu jsme se pro "Žluťáska" rozhodli hlavně pro to, že mají celkem přehledně udělaný rezervační systém a přehled jízdních řádů. Jízdenky se dají pohodlně zamluvit a zaplatit z domova - za pět minut je objednáno a zaplaceno, do půl hodiny přijde potvrzení o rezervaci i zaplacení. Dalším důvodem bylo i pohodlí a služby, které nabízí. Jedinými nepříjemnostmi při cestě do Vídně tak byl přesun ze Zličína na Florenc a hledání WC na autobusovém nádraží v Brně - tam se totiž musí dojít až na poblíž stojící vlakové nádraží.

Štěstí ale stálo po celou dobu zájezdu při nás, a tak téměř všechny spoje, které jsme potřebovali stihnout, jsme stihli, ani nebylo potřeba někde dlouho čekat. Akorát jsme přišli na zastávku, a "už to jelo". Na Florenci jsme navíc zvládli ještě občerstvení a "nalodění se" do autobusu do Vídně také proběhlo beze spěchu. Autobus do Vídně byl poloprázdný, snad pro to, že už skončily prázdniny, snad pro to, že byl čtvrtek.

Odkázáni na místní dopravu
Jelikož jsme se rozhodli cestovat na vlastní pěst, byli jsme ve Vídni odkázáni na

Tak zvaná Streifenkarte.
Využít ji může víc cestujících
najednou. Ta naše stála
8,80 EUR.

místní hromadnou dopravu. Tou se ale cestuje celkem pohodlně, navíc se dá zakoupit obdoba našich celodenních jízdenek, tzv. Streifenkarte. Jedná se o pruh papíru, na kterém jsou prázdná políčka, co políčko, to jeden den. Políčko se označí vždy při nástupu do prvního dopravního prostředku, kterým se v ten den jede. Pak už se jízdenka neoznačuje, jen ji máte u sebe. Jízdenky ale může použít i víc lidí. Pokud v daný den cestují na jednu jízdenku dva lidé, označí jednoduše při prvním nástupu dvě políčka.

Jízda Vídeňským metrem (U-Bahn) je navíc zážitek sám o sobě. Velké množství stanic se totiž nachází nad zemí. Běžně se vám tedy stane, že souprava najednou vyjede z tunelu a jede po viaduktu vystavěném na přelomu 19. a 20. století, aby zastavila v nádherné zastávce provedené v secesním stylu. Vám se tak na chvíli otevře pohled na Vídeň v netradičním úhlu. Následně se souprava zase ponoří pod zem, a za pár minut vystupujete na ultramoderní stanici, jakou je třeba Südtirolerplatz - Hauptbahnhof. Stanice, nad níž se nachází hlavní vlakové nádraží - monstrózní moderní stavba s fastfoody, obchody, infocentry a vůbec vším možným. Hlavní nádraží v Praze by se do ní vešlo asi tak třikrát, a pořád by tam bylo dost místa. Ze spleti chodeb, eskalátorů a výtahů navíc máte pocit, že jednotlivá nástupiště jsou nejen vedle sebe, ale i v patrech nad sebou. Když si teď tak v klidu googlím obrázky a informace, zjišťuji, že ten pocit nebude daleko od pravdy...

Budova Wien Hauptbahnhof se nezdá.
Její monstózní velikost pocítíte, až když se ocitnete v jejích útrobách

Okrajové části Vídně a příměstské oblasti jsou dostupné buď pomocí tramvají a autobusů, nebo regionálními vlaky "Wiesel" - ty poznáte celkem snadno, mají na sobě namalovanou lasičku. Další možností je tak zvaný S-Bahn - příměstská vlaková doprava. V obojím platí již zmíněná celodenní jízdenka.

Co se úrovně dopravních prostředků týče, troufám si tvrdit, že soupravy metra jsou kvalitativně srovnatelné s těmi pražskými. Ty v Praze jsou možná i o fous lepší. Osobně mi moc nesedl způsob otevírání dveří u starších Vídeňských souprav - musíte krátce a silně trhnout za kliku, a chce to trochu získat grif, než se to začne dařit. U nových souprav už se mačká tlačítko, tak, jak to známe i tady v Čechách. Obdobná je i úroveň tramvají a autobusů. Nadávání na to, jak je u nás všechno zastaralé v porovnání se "Západem", tedy v dnešní době již není tak aktuální.

Být odkázán na městskou hromadnou dopravu má možná nevýhodu v tom, že cesta déle trvá, a určitě je jistý mínus to, že míjíte hromadu zajímavých staveb, ale nevíte, co jsou zač. Z neobvyklého úhlu tak objedete celý Hofburg, aniž byste věděli, že to je Hofburg, a přemýšlíte, kdy už teda ten Hofburg bude. Zkrátka, chybí vám průvodce, který by vás upozornil na to, že ta budova vlevo je významná, a řekl vám, co to je. My jsme si tento handicap celkem slušně kompenzovali tištěným turistickým průvodem Baedecker. Některé informace z tohoto průvodce hodlám zmínit i zde, v dalších příspěvcích o Vídni.

Plán vídeňského metra. V samém srdci
je Stephansdom.

Úskalím je i to, že se cizinec nevyzná v názvech stanic, a tak chvíli trvá, než se zorientujete v plánu MHD a zjistíte, kam vlastně chcete jet. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy zjistíte, jak se vlastně jmenuje to, kam chcete jet, je už cesta snadná a orientační cedule a plánky jsou tak časté, že nemůžete zabloudit. A když nevíte, tak se prostě zeptáte. Vždy se najde někdo, kdo vás ochotně nasměruje.

Cestování na vlastní pěst má ale jednu nepřekonatelnou výhodu - jste vlastním pánem. Trasu si můžete naplánovat podle vlastních zájmů. Můžete navštívit to, co vás láká a strávit tam tolik čau, kolik chcete. Když něco nestíháte, můžete si plány upravit. A nikdo vám neřve za zadkem, že jdete pomalu a že už musíte jít, protože musíte stihnout ještě milion dalších věcí. Nemusíte. A máte klid na to, nasávat místní atmosféru…

Pokračování příště :-)