Až nyní ke konci roku jsem zase našla čas a klid, si na chvíli sednout k počítači a sepsat další vzpomínky a dojmy z výletu do hlavního města valčíků.
Historie bývalé metropole Rakousko-Uherského království dýchá na návštěvníky Vídně doslova na každém rohu. Prdelkatí barokní andělíčci puti mávají svými baculatými ručičkami vysokým, štíhlým postavám zbožných serafínů a ti zase shlížejí z gotických katedrál dolů, na ryze světské empírové stavby. Na své si přijdou milovníci hudby, ať už vyhledávají Straussovo valčíky, nebo by radši zvolili operu. Galerie a muzea ve svých útrobách skrývají doslova pohádkové poklady. Podle hrubého odhadu, který jsme s přítelem načrtli, by nám trvalo projít Vídeň tak, abychom si prohlédli alespoň to nejdůležitější a nejzajímavější, minimálně rok. A tak jsme s přítelem vybrali jeden symbol města Vídně, který jsme si chtěli prohlédnout v detailně a v klidu. Naše volba padla na katedrálu svatého Štěpána, nebo, chcete-li, Stephansdom. Náš Baedecker nás vybavil množstvím informací, a tak nám zbývalo už jen prohlédnout si ji osobně.
Historie bývalé metropole Rakousko-Uherského království dýchá na návštěvníky Vídně doslova na každém rohu. Prdelkatí barokní andělíčci puti mávají svými baculatými ručičkami vysokým, štíhlým postavám zbožných serafínů a ti zase shlížejí z gotických katedrál dolů, na ryze světské empírové stavby. Na své si přijdou milovníci hudby, ať už vyhledávají Straussovo valčíky, nebo by radši zvolili operu. Galerie a muzea ve svých útrobách skrývají doslova pohádkové poklady. Podle hrubého odhadu, který jsme s přítelem načrtli, by nám trvalo projít Vídeň tak, abychom si prohlédli alespoň to nejdůležitější a nejzajímavější, minimálně rok. A tak jsme s přítelem vybrali jeden symbol města Vídně, který jsme si chtěli prohlédnout v detailně a v klidu. Naše volba padla na katedrálu svatého Štěpána, nebo, chcete-li, Stephansdom. Náš Baedecker nás vybavil množstvím informací, a tak nám zbývalo už jen prohlédnout si ji osobně.
Dvě věže, tři lodě, milion turistů a církevní komerce
Tak by se v rychlosti dala shrnout celá katedrála. Vstup do ní je zdarma, celá je ovšem rozdělaná do několika okruhů se zpoplatněným vstupným, od 5 do 11 Euro, podle toho, co chcete vidět. Křesťansky založení Rakušané ovšem nechtějí vykořisťovat věřící, a tak máte možnost prohlédnout si katedrálu alespoň z jedné z bočních lodí a pokud to s vírou myslíte vážně, můžete se pomodlit u jednoho z bočních oltářů. Věřící se modlí tiše a pokorně, turisté ze všech konců světa se neodvažují narušit posvátnou atmosféru místa a i ti otrlejší vypínají blesk na fotoaparátech a tlumí zvuk mobilů. Jen Češi si myslí, že je vtipné vystrčit zadnici směrem k jednomu z bočních oltářů a pořvávat na sebe přes celou délku katedrály. Dvanáctiletý výrostek odněkud z Moravy se poněkud diví tomu, že dostává vyhubováno v Češtině od člověka, kterého před chvílí slyšeli mluvit německy.
Celou situační komiku dovádí ad absurdum skupinka mohamedánek zahalených v šátcích. Očividně je velmi zaměstnalo focení křesťanských symbolů. Doma tohle nemají, tak si to musí zdokumentovat. Ovšem ukázněně, v tichosti, bez blesku.
Nevraživé a podezřívavé pohledy ostatních návštěvníků jim na odvaze zrovna nepřidávají.
Ano, ve Stephansdomu se smí bez omezení fotografovat. Nikdo vám nevynadá ani za to, když použijete blesk. Kdysi jsem byla v této katedrále a platil zde zákaz focení. Hlavní loď jsem fotila tehdy ještě na film, od boku, a doufala jsem, že mně nechytnou a nevyhodí, a že z té fotky vyleze alespoň něco kloudného. V době obav, kdy se všude focení zakazuje z důvodu hrozby teroristického útoku, je to příjemná změna.
Jako chudí turisté procházíme pomalu boční loď, v tiché úctě, abychom nerušili věřící, kteří nás de facto trpí ve svém svatostánku a shovívavě nás tam nechávají "turistit", a snažíme se postupně nafotit co nejvíce z katedrály, pokud možno bez hlav ostatních turistů a bez selfie tyčí. Nakonec se rozhodujeme, že tak chudí zase nejsme, a chceme se podívat na věž. Stoupáme si tedy do fronty a platíme každý pět Euro vstupné.
Nordturm - ta špatná věž
U pokladny očekáváme, že po zaplacení budeme nasměrováni na schody, připravili jsme se tedy psychicky na výšlap. Byli jsme ale na omylu. Místo na schody jsme byli nasměrováni k výtahu. Výtah na Nordturm pojme krom obsluhy pět dalších lidí (pokud jsou mezi cestujícími děti, tak šest).Kabina výtahu je válcová, a dveře nemají okénko - v útrobách věže je zbytečné. Dveře dolehnou dokonale ke stěně kabiny, a vytvoří tak úzký prostor, s věčně vydýchaným vzduchem. Když se v něm dvakrát rozhlédnete kolem dokola, okamžitě ztratíte orientaci. Výtah, i když je určitě výborně udržován, má už hodně odslouženo, a je to na něm vidět. Nahoru to jede sice jen chvíli, zdá se to ale být věčnost.
Nahoře se rozhlížíme, a jsme poněkud zmatení. Přemýšlíme, jestli jsme na té vysoké věži, na kterou jsme chtěli. Po chvíli disputací a konzultací s Baedeckerem rozladěně konstatujeme, že nejsme. Místo jižní věže jsme se ocitli na věži severní. Poněkud zklamaně jsme se shodli, že i tak se nám naskytl krásný výhled na Vídeň. Navíc jsme měli možnost prohlédnout si Purin, asi nejslavnější Vídeňský zvon.
Následující cesta dolů byla pro mě osobně ještě horší, než nahoru. Už jsem věděla, co mně čeká. Navíc jsme stáli frontu na kovových podlážkách, které vibrovaly pod kroky dalších návštěvníků. Přítel mněl se mnou hodně práce, aby mně dostal zpět do kabiny. Cesta dolů trvala snad ještě déle, než cesta nahoru, i když trvala stejně dlouho.
Schody by byly dozajista hodně vyčerpávající, tohle mně ale doslova odrovnalo. Přítel asi udělal to nejlepší, co mohl, aby rozptýlil můj stav úzkosti - vzal mně do krámku se suvenýry. Velmi brzy jsem zjistila, že pokud nejste věřící, sestává sortiment z kýčů. Přišla jsem tam ale na jiné myšlenky, a tak přítelova strategie zabrala.
Südturm - ta správná věž
Ze Stephansdomu jsme odešli mírně rozladění. Vlezli jsme na špatnou věž, na tu správnou jsme cestu najít nemohli. Navíc jsme měli hlad, a tak jsme se rozhodli pojíst na schodech blízkého domu, zřejmě fary. Stále ne v úplně dobrém rozpoložení jsme se rozhodli si katedrálu ještě obejít. Blízké okolí skýtalo pohled na malebné, opečovávané krámky. Trochu kýčovitá malebnost pomohla rozehnat zbylé chmury. Navíc jsme našli vchod na druhou věž - na tu, na kterou jsme chtěli původně. Znovu jsme tedy zalovili v peněženkách, a vydali jsme se na výšlap. Čekalo nás 343 kamenných, stovkami nohou ošlapaných schodů.
Nahoře se nám naskytl výhled na Vídeň, na který jsme se od začátku těšili. Na rozdíl od severní věže,
kde byla vyhlídka venkovní, zde to byla útulná vyhřívaná místnost s vysokým klenutým stropem a solidní kamennou podlahou. V místnosti byl i stánek se suvenýry a s drobným občerstvením, ovšem za vysokohorskou přirážku za těch 343 schodů. A protože Češi jsou všude, i zde nám kazili požitek z výhledu krajané se svým dorostem a s chováním řeznického psa.
I zde se tak odehrála trapná scénka, jejíž náplní bylo seřvání fakana, který netušil, že lidé, kteří se baví s prodavačem jeho rodnou řečí, jsou vlastně Češi, stejně jako on. Vzápětí následoval infarktový stav rodičů, kteří zrudli, zbělali, zešedli, spolkli jazyk a popadli fakana za límec, aby ho odvlekli pryč z mého dosahu, abych na ně třeba nevolala policii, protože synáček před chvílí vyryl slůvko "vole" do dřevěné lavice pod jedním z okýnek.
I přes nepříjemnou epizodu s našimi krajany jsme si užili jak výšlap, tak sestup a potkali jsme při tom pár milých lidí, kteří byli ochotní s úsměvem řešit trapné chvilky při vyhýbání se v úzkých věžních prostorách. A tak jsme z věže slezli s o poznání lepší náladou, než s jakou jsme se vydali nahoru.
Rozhodli jsme se nechat už historií historií a vydali jsme se do víru velkoměsta užívat si jeho současné atmosféry.
Pokračování příště :-)
Tak by se v rychlosti dala shrnout celá katedrála. Vstup do ní je zdarma, celá je ovšem rozdělaná do několika okruhů se zpoplatněným vstupným, od 5 do 11 Euro, podle toho, co chcete vidět. Křesťansky založení Rakušané ovšem nechtějí vykořisťovat věřící, a tak máte možnost prohlédnout si katedrálu alespoň z jedné z bočních lodí a pokud to s vírou myslíte vážně, můžete se pomodlit u jednoho z bočních oltářů. Věřící se modlí tiše a pokorně, turisté ze všech konců světa se neodvažují narušit posvátnou atmosféru místa a i ti otrlejší vypínají blesk na fotoaparátech a tlumí zvuk mobilů. Jen Češi si myslí, že je vtipné vystrčit zadnici směrem k jednomu z bočních oltářů a pořvávat na sebe přes celou délku katedrály. Dvanáctiletý výrostek odněkud z Moravy se poněkud diví tomu, že dostává vyhubováno v Češtině od člověka, kterého před chvílí slyšeli mluvit německy.
Nevraživé a podezřívavé pohledy ostatních návštěvníků jim na odvaze zrovna nepřidávají.
Ano, ve Stephansdomu se smí bez omezení fotografovat. Nikdo vám nevynadá ani za to, když použijete blesk. Kdysi jsem byla v této katedrále a platil zde zákaz focení. Hlavní loď jsem fotila tehdy ještě na film, od boku, a doufala jsem, že mně nechytnou a nevyhodí, a že z té fotky vyleze alespoň něco kloudného. V době obav, kdy se všude focení zakazuje z důvodu hrozby teroristického útoku, je to příjemná změna.
Jako chudí turisté procházíme pomalu boční loď, v tiché úctě, abychom nerušili věřící, kteří nás de facto trpí ve svém svatostánku a shovívavě nás tam nechávají "turistit", a snažíme se postupně nafotit co nejvíce z katedrály, pokud možno bez hlav ostatních turistů a bez selfie tyčí. Nakonec se rozhodujeme, že tak chudí zase nejsme, a chceme se podívat na věž. Stoupáme si tedy do fronty a platíme každý pět Euro vstupné.
Nordturm - ta špatná věž
U pokladny očekáváme, že po zaplacení budeme nasměrováni na schody, připravili jsme se tedy psychicky na výšlap. Byli jsme ale na omylu. Místo na schody jsme byli nasměrováni k výtahu. Výtah na Nordturm pojme krom obsluhy pět dalších lidí (pokud jsou mezi cestujícími děti, tak šest).Kabina výtahu je válcová, a dveře nemají okénko - v útrobách věže je zbytečné. Dveře dolehnou dokonale ke stěně kabiny, a vytvoří tak úzký prostor, s věčně vydýchaným vzduchem. Když se v něm dvakrát rozhlédnete kolem dokola, okamžitě ztratíte orientaci. Výtah, i když je určitě výborně udržován, má už hodně odslouženo, a je to na něm vidět. Nahoru to jede sice jen chvíli, zdá se to ale být věčnost.
Následující cesta dolů byla pro mě osobně ještě horší, než nahoru. Už jsem věděla, co mně čeká. Navíc jsme stáli frontu na kovových podlážkách, které vibrovaly pod kroky dalších návštěvníků. Přítel mněl se mnou hodně práce, aby mně dostal zpět do kabiny. Cesta dolů trvala snad ještě déle, než cesta nahoru, i když trvala stejně dlouho.
Schody by byly dozajista hodně vyčerpávající, tohle mně ale doslova odrovnalo. Přítel asi udělal to nejlepší, co mohl, aby rozptýlil můj stav úzkosti - vzal mně do krámku se suvenýry. Velmi brzy jsem zjistila, že pokud nejste věřící, sestává sortiment z kýčů. Přišla jsem tam ale na jiné myšlenky, a tak přítelova strategie zabrala.
Südturm - ta správná věž
Ze Stephansdomu jsme odešli mírně rozladění. Vlezli jsme na špatnou věž, na tu správnou jsme cestu najít nemohli. Navíc jsme měli hlad, a tak jsme se rozhodli pojíst na schodech blízkého domu, zřejmě fary. Stále ne v úplně dobrém rozpoložení jsme se rozhodli si katedrálu ještě obejít. Blízké okolí skýtalo pohled na malebné, opečovávané krámky. Trochu kýčovitá malebnost pomohla rozehnat zbylé chmury. Navíc jsme našli vchod na druhou věž - na tu, na kterou jsme chtěli původně. Znovu jsme tedy zalovili v peněženkách, a vydali jsme se na výšlap. Čekalo nás 343 kamenných, stovkami nohou ošlapaných schodů.
Nahoře se nám naskytl výhled na Vídeň, na který jsme se od začátku těšili. Na rozdíl od severní věže,
I zde se tak odehrála trapná scénka, jejíž náplní bylo seřvání fakana, který netušil, že lidé, kteří se baví s prodavačem jeho rodnou řečí, jsou vlastně Češi, stejně jako on. Vzápětí následoval infarktový stav rodičů, kteří zrudli, zbělali, zešedli, spolkli jazyk a popadli fakana za límec, aby ho odvlekli pryč z mého dosahu, abych na ně třeba nevolala policii, protože synáček před chvílí vyryl slůvko "vole" do dřevěné lavice pod jedním z okýnek.
I přes nepříjemnou epizodu s našimi krajany jsme si užili jak výšlap, tak sestup a potkali jsme při tom pár milých lidí, kteří byli ochotní s úsměvem řešit trapné chvilky při vyhýbání se v úzkých věžních prostorách. A tak jsme z věže slezli s o poznání lepší náladou, než s jakou jsme se vydali nahoru.
Rozhodli jsme se nechat už historií historií a vydali jsme se do víru velkoměsta užívat si jeho současné atmosféry.
Pokračování příště :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!