Co nového jsem se dozvěděla o japonském meči

Usmálo se na mě štěstí, a bylo mi dovoleno stát se součástí jednoho super kolektivu. A ten kolektiv uspořádal - řekněme - slezinu. Uzavřená společnost se sešla posedět, pojíst, popít a poklábosit, vážně i nevážně. Kromě dobrého jídla bylo součástí setkání i krátké, leč obsažné povídání o japonském meči, a já jsem tak měla možnost podstatně si rozšířit své nijak valné znalosti na toto téma. Zde je souhrn postřehů k danému tématu, které jsem si stihla zapamatovat, snad bez nějaké velké dezinformace, a které jsem se pokusila nějak logicky uspořádat.
Japonský meč je pro Japonce předmět nesmírného významu. Je to jeden ze symbolů císaře a figuruje již v japonské kronice Kodžiki. V Japonsku existují svatyně, které jsou přímo určeny k uctívání meče (meč je tam vystaven na oltáři jako posvátný předmět).

Pod pojmem nihon tó - japonský meč - rozumíme opravdu široké množství chladných zbraní, do některých byste nejspíš ani neřekli, že to je meč. Najdeme tam vše, od nožů tanto, přes meče katana a tachi, až po naginata, což je zbraň připomínající naši evropskou halapartnu.

Absolutně nejzákladnější způsob, jak dělit japonské meče a přiřknout jim nějaké pojmenování, je podle délky. Existuje ale mnoho kousků, jejichž délka je taková, že je jejich pojmenování minimálně nejednoznačné, ne-li přímo sporné. A tak co je podle jednoho ještě wakizashi, je už podle někoho jiného chisa gatana.

Asi nejznámějším japonským mečem v Evropě je japonský prohnutý meč katana, který se nosí ostřím nahoru, zastrčený za pásem obi. Druhým typem japonského meče, který často vídáme ve filmech, je tachi, nošené s brněním, zavěšené u boku ostřím dolu.

Velmi zjednodušeně je tachi vývojově starší. Je delší, více zahnuté, a používali jej samurajové bojující v brnění na koni. Postupem času začali samurajové bojovat pěšmo, a bylo potřeba tomu upravit i styl boje a meče. Tači se proto zkrátily a změnil se způsob nošení. Přeměna tachi v katanu trvala poměrně dlouho a existuje mnoho mezistupňů.

Všechno v Japonsku má svoji stranu omote (přední, pohledovou) a svoji stranu ura (zadní). U mečů typu katana je strana omote ta, na které je kurgiata (otvor pro šňůru sageo). Při vystavování bývá ukazována právě tato strana. 

Pohledovou stranu má i tsuba. Je to ta strana, kterou vidíte, když je meč schovaný v saye. Výzdoba strany omote a ura na tsubě se často liší, a tak zatímco na pohledové straně je např. vyobrazen bůžek štěstí, na straně ura může být vyobrazen např. démon, nebo nějaký nepřátelský motiv - prostě je to ta "fuj strana", kterou radši nechceme vidět.

Kvalitní ostré meče jsou tak přesně sesazené dohromady, že na upevnění čepele stačí jeden kolíček. Ve velkém vyráběná iaita (meče na cvičení), která nejsou tak dobře spasovaná, mohou mít kolíčky dva. Kolíčky jsou kónické, a při rozebírání meče je potřeba si pamatovat, který kam patří a z které strany se zasouvá.

Zatímco meč je v Japonsku posvátný, saya se považuje za spotřební zboží, a když se zničí, prostě se koupí nová, a šmitec. S jejími opravami se moří akorát Evropané.

Co mě z povídání zaujalo asi nejvíce, byly rady, jak právně zacházet s mečem při jeho přenášení a předávání. Jak je to tedy správně?

Pokud předávám někomu meč, držím jej zasunutý v saye, vodorovně, ostřím směrem k sobě. Tsuka (rukojeť) směřuje doleva. Meč držím zespoda, dlaněmi vzhůru, a palec levé ruky zajišťuje meč proti vyklouznutí. Ten, komu meč předávám, chytá meč taktéž zespoda a "tlačí" meč a sayu proti sobě. Na znamení toho, že meč mohu pustit, jej partner lehce nadzvedne. Následuje krátká poklona a můj partner by měl otočit meč ostřím k sobě.

Pokud si chci něčí meč prohlédnout, vytasím jej celý a čepele se nedotýkám. Pouze částečné vytasení meče je považováno za urážku.

A na závěr perlička: Cvičení s japonským mečem se zásadně vyučuje v podobě pro praváky. Když se někoho zeptáte, jestli se s mečem cvičí i na levou stranu, v lepším případě se na vás podívá a myslí si něco o neználkovi. V horším případě máte pocit, že jste absolutní retard, že nevíte tak jednoduchou věc. Samořejmě, že ne! Nicméně, dochovaly se meče i se soupravami, které prozrazují, že jejich majitelé byli leváci a že jej jako leváci i používali. Žili v době, kdy Japonskem zmítal chaos, a tak nikdo neměl šanci je to naučit "správně", a bylo jich málo. Ale byli. Takže až vám někdo bude říkat, že japonský meč pro leváka je krávovina, a že to nikdy neexistovalo, můžete mu s čistým svědomím oponovat, že existovalo.

Redakčně zkráceno. Plná verze zde