Návštěva Dnů japonské kultury v plzeňské zoo je pro nás s přítelem už něco jako tradice. Procházíme tam mezi stánky, sledujeme vystoupení a občas tam narazíme i na známé, které jinak nevidíme, jak je rok dlouhý. Přesto jsme letos váhali, zda opět vyrazit. Loňský ročník v nás totiž zanechal velmi rozporuplný pocit. Počasí bylo letos také jako na houpačce a program zůstal opět téměř beze změny. Nakonec jsme nechali rozhodnout přírodu a rozhodli se, že když bude hezky, půjdeme. A ono se hezky udělalo.
Nudně stejnou akci oživil moderátor, budiž mu za to sláva
Osekaný a z valné části stejný program, jaký byl i loni, už pro nás nepřichystal skoro žádné překvapení, a tak jsme šli vlastně na jistotu. Vytipovali jsme si s přítelem, co chceme vidět, zjistili jsme si, kdy je jaké vystoupení a vypravili jsme se bloumat po zahradě. Naplánovali jsme si několik "vyhlídkových tras", abychom měli čas v klidu dojít k výběhům našich oblíbených rezidentů zoo a vycházkovým krokem se pak vrátit na místo konání akce na námi favorizovanou ukázku. Tahle taktika se nám celkem vyplatila, stihli jsme si užít zvířátka i kulturní program.
Bohužel jsme museli konstatovat, že se akce kvalitativně opět posunula směrem dolů. Program jsme nikde nenašli, byl až na místě.
Japonka, která loni s milým úsměvem dělala kaligrafii, a na kterou jsme se těšili (ona vlastně byla jeden z důvodů, proč jsme účast na celé akci neodpískali předem, na programu vůbec nebyla.
Ukázka čajového obřadu - nebo, abychom byli přesnější - čajového setkání sice probíhala, ale celkový dojem byl spíš směšný. Pamatuji si, že v minulých letech se ukázka odehrávala na malém pódiu, na kterém byly úhledně položené tatami z rýžové slámy. Celé to uspořádání dodávalo celé ukázce okázalejší ráz. Letos bylo na zemi složených pár ušmudlaných judistických "puclíkových" tatami, na kterých byly rozloženy dvě rýžové rohože silně připomínající ty za pár korun, co si je lidé v 90. letech brávali s sebou do Chorvatska. I když takové poctivější. Celkový dojem zachraňovala pouze paní oblečená v krásném kimonu, prezentující přípravu a podávání čaje. I když se ale snažila, jak mohla, celý výjev byl ale spíše pitoreskní. "Já jsem malá jakoby Japonka, ale my tu dřeme bídu s nouzí, a i když bych vám moc, moc, chtěla ukázat čajový obřad v celé kráse, jsme tu moc chudí, tak vám to ukážu tady na té ušmudlané zemi, ale čaj je moc dobý, hihi, ach jo…" - asi tak nějak. Jsem zvědavá, jestli tahle ukázka proběhne i napřesrok.
Keramika raku sice byla, ale nějak nás nelákala.
Nudně stejnou akci oživil moderátor, budiž mu za to sláva
Osekaný a z valné části stejný program, jaký byl i loni, už pro nás nepřichystal skoro žádné překvapení, a tak jsme šli vlastně na jistotu. Vytipovali jsme si s přítelem, co chceme vidět, zjistili jsme si, kdy je jaké vystoupení a vypravili jsme se bloumat po zahradě. Naplánovali jsme si několik "vyhlídkových tras", abychom měli čas v klidu dojít k výběhům našich oblíbených rezidentů zoo a vycházkovým krokem se pak vrátit na místo konání akce na námi favorizovanou ukázku. Tahle taktika se nám celkem vyplatila, stihli jsme si užít zvířátka i kulturní program.
Bohužel jsme museli konstatovat, že se akce kvalitativně opět posunula směrem dolů. Program jsme nikde nenašli, byl až na místě.
Japonka, která loni s milým úsměvem dělala kaligrafii, a na kterou jsme se těšili (ona vlastně byla jeden z důvodů, proč jsme účast na celé akci neodpískali předem, na programu vůbec nebyla.
Ukázka čajového obřadu - nebo, abychom byli přesnější - čajového setkání sice probíhala, ale celkový dojem byl spíš směšný. Pamatuji si, že v minulých letech se ukázka odehrávala na malém pódiu, na kterém byly úhledně položené tatami z rýžové slámy. Celé to uspořádání dodávalo celé ukázce okázalejší ráz. Letos bylo na zemi složených pár ušmudlaných judistických "puclíkových" tatami, na kterých byly rozloženy dvě rýžové rohože silně připomínající ty za pár korun, co si je lidé v 90. letech brávali s sebou do Chorvatska. I když takové poctivější. Celkový dojem zachraňovala pouze paní oblečená v krásném kimonu, prezentující přípravu a podávání čaje. I když se ale snažila, jak mohla, celý výjev byl ale spíše pitoreskní. "Já jsem malá jakoby Japonka, ale my tu dřeme bídu s nouzí, a i když bych vám moc, moc, chtěla ukázat čajový obřad v celé kráse, jsme tu moc chudí, tak vám to ukážu tady na té ušmudlané zemi, ale čaj je moc dobý, hihi, ach jo…" - asi tak nějak. Jsem zvědavá, jestli tahle ukázka proběhne i napřesrok.
Keramika raku sice byla, ale nějak nás nelákala.
Ukázka karate fajn, to jsme tam ještě neviděli. Demonstrace nejúčinnější obrany proti útoku nožem nás pobavila, ale mě to nějak neoslovilo. Bylo to takové moc robotické.
Ale abych jenom neházela bahnem. Co jsme s přítelem ocenili, byla změna moderátora. Pán sice o Japonsku moc nevěděl, ale to mu nebránilo v tom, vzít do ruky mikrofon, vzdálit se od zvukařova mixážního pultíku, obcházet účinkující a aktivně se jich vyptávat. Jeho až upřímná nevědomost a zájem dokázala vyplnit hluchá místa v programu a pozorný posluchač se mohl z rozhovorů dozvědět i pár zajímavých věcí.
Vrátila se i celkem pohodová atmosféra akce, i když v hodně ospalé podobě. Nicméně, loni otrávení účinkující se letos opět usmívali a byli ochotní se podělit o znalosti, zkušenosti a dojmy. A za to jsme byli rádi.
Zlatý hřeb pro nás byla ukázka iaido
Jednak pro to, že to byla novinka v programu, jednak pro to, že mám to štěstí, že účinkující znám (i když mi to žádná privilegia nepřineslo). Je to parta lidí, která bere bojová umění vážně, nemá potřebu "dělat machry", ale zároveň si ze sebe umí udělat legraci. Ukázku neměli pojatou jako šou, ale opravdu jako prezentaci, jako krátké cvičení s pozdravem na začátku a s poděkováním na konci, doprovázené rozumně pojatým komentářem - dozvíte se spoustu nových věcí, naučíte se pár nových pojmů, ale nezavaří se vám hlava tunou informací, a - hlavně - si z toho něco zapamatujete.
Líbilo se mi, jak jejich "medailonek" kontrastoval vystoupení šermířské skupiny Go rin, která - i když zachovává vážnost a reálnost celé prezentace, přeci jen dělá šou pro diváky, i s trochou dramatu a zvukových efektů (to když meč narazí na brnění). Jejich prezentace je jiná, ukazuje zase jinou stránku věci, a to je dobře. Až někde budete mít možnost jít na jejich představení, určitě si to nenechte ujít, stojí to za to.
Ale abych jenom neházela bahnem. Co jsme s přítelem ocenili, byla změna moderátora. Pán sice o Japonsku moc nevěděl, ale to mu nebránilo v tom, vzít do ruky mikrofon, vzdálit se od zvukařova mixážního pultíku, obcházet účinkující a aktivně se jich vyptávat. Jeho až upřímná nevědomost a zájem dokázala vyplnit hluchá místa v programu a pozorný posluchač se mohl z rozhovorů dozvědět i pár zajímavých věcí.
Vrátila se i celkem pohodová atmosféra akce, i když v hodně ospalé podobě. Nicméně, loni otrávení účinkující se letos opět usmívali a byli ochotní se podělit o znalosti, zkušenosti a dojmy. A za to jsme byli rádi.
Zlatý hřeb pro nás byla ukázka iaido
Jednak pro to, že to byla novinka v programu, jednak pro to, že mám to štěstí, že účinkující znám (i když mi to žádná privilegia nepřineslo). Je to parta lidí, která bere bojová umění vážně, nemá potřebu "dělat machry", ale zároveň si ze sebe umí udělat legraci. Ukázku neměli pojatou jako šou, ale opravdu jako prezentaci, jako krátké cvičení s pozdravem na začátku a s poděkováním na konci, doprovázené rozumně pojatým komentářem - dozvíte se spoustu nových věcí, naučíte se pár nových pojmů, ale nezavaří se vám hlava tunou informací, a - hlavně - si z toho něco zapamatujete.
Líbilo se mi, jak jejich "medailonek" kontrastoval vystoupení šermířské skupiny Go rin, která - i když zachovává vážnost a reálnost celé prezentace, přeci jen dělá šou pro diváky, i s trochou dramatu a zvukových efektů (to když meč narazí na brnění). Jejich prezentace je jiná, ukazuje zase jinou stránku věci, a to je dobře. Až někde budete mít možnost jít na jejich představení, určitě si to nenechte ujít, stojí to za to.
Všechno špatné je k něčemu dobré
I když v nás přetrval dojem, že kvalitou i kvantitou šla akce dolu, přeci jen jsme s přítelem domů odcházeli v hodně dobré náladě, s pár věcmi k přemýšlení. Potkali jsme staré známé, prohodili s nimi pár slov a zapředli konverzaci s novými lidmi. A mě se zase vrátila chuť psát, téměř do roka a do dne a na té samé akci, na které jsem o ní loni přišla.
Tak uvidíme, jak to bude vypadat napřesrok.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!