Kam mě zavál osud

I když si myslíte, že máte svůj osud pevně ve svých rukou, přicházejí pravidelně situace, kdy si najedou připadáte unášeni vírem okolností, a kdy nemůžete dělat nic, než se nechat nést proudem a doufat, že ta jízda brzy skončí, a že z toho vyváznete, pokud možno bez zranění na těle i na duši a jen s drobnou kocovinou. Já takové jedno období zažívám. Už vlastně trvá něco přes rok, což je poněkud děsivá skutečnost, o to děsivější, že nejspíš ještě nějakou dobu trvat bude. Jsou to ale právě tyhle hektické zvraty ze života, které přinášejí užitek, díky kterým se člověk posune někam dál a ze kterých lze něco vytěžit, ať už materiálně, nebo na duševní úrovni.

Možná je to paradox, možná je to jasné jako křišťálová studánka za slunečného letního dne. Čím více o tom přemýšlím, tím více dospívám k názoru, že největší efekt mají ve finále ty drobné "vedlejší efekty" náhlých změn, jako že se najednou totálně vymění kolektiv lidí kolem vás, nebo že začnete v padesáti studovat. Já jsem kvůli změnám v práci (nebo díky nim?) začala cestovat. A to hlavně na místa, kam bych se sama sotva kdy podívala.

Služebka číslo 1: Městečko ve stínu Alp, kde nic není, jen hrozná zima
Přiznám se, že moje první služební cesta nebyla žádná hitparáda, co se destinace týče. Ospalé městečko na jihu Badenska-Wüttemberska, kde je jen vojenská základna, několik hospod a jinak nic, opravdu není lákavý cíl.

Nevynahradí to ani fakt, že naše cesta z počátku kopírovala císařskou cestu a pak volně pokračovala podél linie Limes Romanum. Nepomůže tomu ani to, že jsme jeli přes nejdelší most Německa. Ani to, že nejstarší písemný doklad o městečku, které bylo naším cílem, pochází už z roku 799, kdy náleželo k nějakému dnes již nejspíš zaniklému klášteru (tou dobou jsme u nás ještě chodili v kůžích a vzývali Peruna). A už vůbec to nevylepší skutečnost, že městečko má svůj název podle toho, že se takhle jednou v půlce června udělala taková kosa, že jednomu nešťastníkovi na tržišti zmrzla koza (jo, to jako fakt).

Typický kostelík v
Badensko-Wüttembersku

Jako první pracovní cesta se to ale ukázala být dobrá a cenná zkušenost. Cesta nás navíc tam i zpět vedla po celkem malebných silničkách, a mě se tak naskytl pohled na typickou Badensko-Wüttemberskou architekturu (hrázděné zdivo a kostelíky s cibulovitou věží) a nespočet hradů a pevností po cestě, o kterých ani nevím, jak se jmenují a které už asi nikdy v životě neuvidím. Majestátně se tam tyčí nad cestou na každém jen trochu větším kopci.

Další služební cesty už mě zavedly na zajímavější místa...ale o tom zase někdy příště. ;-)